Místo aby plnil účel bezpečnosti, slouží retárdér jako překážková dráha.

Bilance nehodovosti v Češkově ulici, která se nachází v problémové lokalitě Skřivánek, vzrostla za letošní léto z nuly na 400% za posledních 20let. Nikdy se zde nestalo tolik dopravních nehod, jako právě letos, od května do srpna.

Češkova ul. je známá především obecným domem pro neplatiče nájemného, ale letošní léto se zapsala i do tabulek nebezpečných ulic. První nehoda se stala v polovině května letošního roku, když pod kola rozjetého automobilu vjelo dítě na kole. Než řidička stihla zareagovat, srážka byla na světě. Tehdy se do ní i pustila řada občanů z onoho domu "hrůzy" a nebýt příjezdu policie, snad by jí i ubili.

Druhá nehoda na sebe nenechala dlouho čekat. Přesně 10 dní na to, v té samé ulici o zhruba 50 metrů dále, ten samý případ. Dítě jedoucí na kole po chodníku přejíždělo bezhlavě silnici na druhou stranu a opět se stalo neodvratitelné. Strážka vozu s dětským kolem i tentokrát naštěstí skončila pouze šokem řidičky a dítěte.

Po této nehodě už se začalo uvažovat o bezpečnostních opatřeních a však než se stihla věc dořešit úplně, stihnul uplynout i další měsíc a odehrát se další nehoda. Tentokrát však o kus dále, ale o moc velký ne. Chlapec, který se bezhlavě vyřítil z protisměrné ulice Bacháčkova vjel mladé řidičce rovnou před vůž a ta ve snaze vyhnout se mu udělala uhybný manévr, který skončil nabouráním do jiného (stojícího) auta. Srážka však stejně proběhla a slečny vůz to odnesl proraženým předním sklem a pomačkanými plechy. Vznikla tak škoda, která byla zatím nejvyšší, jelikož bylo poničeno i dajší vozidlo. Chlapec utrpěl pouze šok a nebyl ani převezen k dalšímu vyšetření. Celou událost i s chlapcem pak předala Dopravní Policie ČR i jeho rodičům.

Polovina prázdnin, tři sražení a městský obvod Pardubice 5 podniká první kroky, k zabezpečení ulice. Původním plánem bylo zrušení celeho parkovacího prostoru, po pravé straně komunikace, načež se strhla velká vlna nevole, protože už tak je v této lokalitě málo parkovacích míst. Úřad ve spolupráci s firmou Služby města Pardubic nechal vybudouvat retardér, který má snížit průjezdovou rychlost, vyznačil zónu pro průjezd touto krizovou častí na 30km/h a tím jeho veškeré kroky opadly.

Retardér od té doby slouží spíše jako překážková dráha pro děti z domu "hrůzy" a někdy i dokonce jako fotbalová branka. Nehoda se od té doby stala pouze jedna, ale zato asi nejvážnější. Dívka, která va svém kole přejížděla z chodníku na stezku, vjela rovnou pod kola rozjetého vozu. Skončila v nemocnici Pardubice s otřesem mozku a podezřením na vnitřní zranění.

Občanům této lokality bylo po jejich bouřlivé diskusi zděleno, že pan starosta dostal od paní primátorky radu, že v této záležitosti má postupovat velice opatrně, že by nerada dopadla jako pán senátor Čunek (KDU-ČSL), bývalý starosta ve Vsetíně.

Investice do retardéru tedy splnila úplně jiný účel nežli měla.

Rákosníčkův vypráskaný týden

Tak tento týden je vážně za všechny prachy. V takové prekérce jsem se už dlouho nepatlal, ale co se dá dělat, asi to bylo zase potřeba, ale zase na druhou stranu, kdyby si z toho člověk alespoň něco vzal. Nevím kde začít, páč toho bylo vážně mraky. Pondělí...co bylo v pondělí, nevim. Jen rameno, to je to co se mě pořád připomína, ale jinak nic.

Uterý...nevím zda na něj myslet v dobrém, nebo ve zlém...má otevřenost zase někde napáchala pěknou paseku, hold, co už no. Já jsem tlama, otevrená, upřímná, někdy víc, někdy míň...asi se to budu muset odnaučit, páč to dnes už není moderní a přece...musím jít s dobou =)

Středa...to jsem myslel že bude fajn, ale nakonec jsem nevěděl co kde jak proč. Prostě něco mezi beznadějí, zoufalstvím a vztekem. Ale na koho? Na sebe sama a nebo na okolí? To se těžko říká, ale taky píše. Kdo mě zná třeba ví, co a jak...ale abych se sám přiznal, nevím co a jak.

Čtvrtek... Asi mi začíná docházet středa. Možná zbytečně, ale kdyby to tak bylo, asi bych neměl pocit, že to tak je. Začínám uvažovat o svém duševním zdraví a zdravém rozumu, co jsem si chtěl zachovat co nejdéle, ale nějak se to vymklo kontrole a prostě to nešlo. Večer, nebo v noci, myšlenkové pochody, ale ne jen ledajaké. Bylo by na čase jednat. A tak jsem taky udělal. CHYBA. Neměl jsem to dělat, což zjišťuji až v neděli.

Pátek...mám pocit že si to pujdu hodit. Zoufalost a beznaděj, říkejte mi. Ale tak nějak jsem přežil. Kontrola na ORT dopadla tragicky...teda aspoň pro mne, místo ukojení mé touhy po ústupu bolesti budu trpět ještě minimálně měsíc...operace v nedohlednu a ještě musím dát ruku do pohybu, jinak nic nebude. Dvě koňské dávky analgetik, na přežití víkendu...(neděle už zase chcípám, páááč co??? Páááč leje.) a vyhlídky do budoucna skoro žádné. Stav? Zastřelit teď a nebo hned.

Sobota....mazec den. Vstal jsem asi 12:30, což je zázrak, jinak spím tak 2 až 3 hodiny denně. Lépe řečeno, odpadnul jsem jako balvan. Ale paráda. Jdu se psem, ale jen vyvenčit. To se jaksi nepovedlo a vracim se dom za 4 hodiny. Mezi tím jsem prošel Pardubice Jesničánky, kolem letiště, někudy tamtudy jsem se ocitl v Třebosicích, z tama do Dřenic (doufám že to zase nepletu, těhle dědin je to až moc) a z tama na Chrudim...co by se stalo, kdybych se stavil v Děcáku, mrknout na nový barák a podívat se po letech jak se tam maj. Zazvonim a pech, nikde nikdo, až v pondělí. Tak ještě za tepla zpět do PCE. Ale už ne tou oklikou, ale kolem hlavní. Chrudim - Medlešice je udělaná už bůh ví jak dlouho stezka, je na čase jí otestovat. Špendlíky,  mňamka, Medlešice - Mikulovice hrušky, vynikající, i přes to olovo od silnice...doma umírám v poloze sedoleh.

Dnes Neděle...probuzení už za světla...takže jako vždy...cca v půl 8, ale to je na mě ještě moc, vstávat se nebude, ale spánek už taky nenastal. První škuby v zádech a rameni, venku všelijak...klouby hlásí že se něco chystá, jako s počasím myslím. Ostatní už se nějak podá. Začínam si vyčítat, co jsem udělal ve čtvrtek a vídím, že co udělám, nikam nevede. Zvažuji návštěvu veteriny...třeba mě utratěj a bude klid =)

Noooo, moudrý s toho rozhodně nebudete, ale můžete přemýšlet =) kdyby jste se teda nudili =)

Rákosníček v nemocnici - pokračování

Dneska navážu na včerejší článek který jsem nedokončil.

Kolem 1. hodiny odpoledne už na mne šla znatelná únava. Seděl jsem na židli, koukal do blba a oči se mi klížili, víčka těžkli, jednou jsem dokonce tak uklimbnul, až jsem se lekl. Když bylo něco po druhé hodině, už jsem myslel že dnes na řadu vážně nepůjdu a že mi řeknou, "až zítra". Nakonec jsem se dočkal, když o půl 3. došla sestra a řekla ať se nachystám. Převlíknul jsem se tedy do onoho "andělíčka", jak se říká té kazajce, co máte na sobě, vyfasoval injekci na uklidnění a vyrazil na cestu. Stále jsem byl v klidu, tu injekci si mohli ušetřit, ale oni to dávaj, aby se člověk tak nějak uvolnil a nedělalo mu pak problém usnout v narkóze.


Když jsme vyjeli do horního patra, kde byli sály, předali mě doktorům. Ležel jsem ještě na své posteli, když přišel jeden asistent a řekl mi, abych se přesunul na lehátko. Přikryl mě tím zeleným hadrem a nechal mě tam. Jediné co říkal, že za chvilku dojde anestesiolog a doktor, že mě řeknou co a jak a že mě uspěj. Lehce jsem jim ušetřil slova a námahu ve vysvětlování. V době, když jsem byl na předsálí na mě přišla znovu slabá chvilka, ale jelikož to bylo už v poloze ležmo, nebránilo mě nic v tom, abych usnul, což se taky stalo, takže pokud by někoho zajímalo, jaký to je, usínat v narkóze, tak vám to bohužel nepovim, protože já ani nevím, kdy mě jí dávali. Od doby kdy odešel onen asistent nevim vůbec nic. Když jsem se probudil poprvé, už jsem ležel na takzvaném dospávacím pokoji, "dospáváku" a sotva jsem zvládnul otevřít oči. Ještě jsem ani nevnímal rány, to že jsem napojenej ještě na kapačku a že mám v rameni narvanej drén na odtok tekutiny, která se po zákroku tvoří. Ono je to spíš krev a nějaký ty hnusy, ale to je jedno. Sestra postřehla že jsem proloup oči a ptala se mě, jak se cítím, tak jsem jí řek, že jsem ještě zralej spát, tak se jen pousmála a řekla mi, že takhle tuhýho pacienta, co šel z plnýho vědomí na operaci (tím jako myslela, že jsem nebyl po nehodě, nebo tak) ještě neměli, že snad nepamatuje, že by jim někdo usnul tak tvrdě ještě bez narkózy, že ani nepostřehnul, že ho napíchli a zavedli mu kanilu. Tak jsem se jen pousmál a zase jsem usnul.

Pak už jsem se probudil na svém pokoji, venku bylo ještě světlo, spoluležíci koukali na telku, zrovna šli odpolední zprávy, když jsem začal zase vnímat, ale zase jsem ještě usnul. Probudil jsem se, už bylo po zprávách. Chtělo se mi na záchod, ale ještě mi dokapávala kapačka, tak jsem říkal, že to tu chvilku ještě vydržím. Opět jsem koukal do sebe, ale už jsem vnímal okolí. Když mě to dokapalo, zazvonil jsem na sestru, aby mi to odpojila a já mohl jít na ten záchod, ale to jsem ještě zapoměl na to, že mám v rameni ten drén a vedle postele posazenou baňku, kam to teklo. Jen mě to zatáhlo, tak jsem říkal, kurnik kde to za co visím? Jelikož jsem lezl z postele druhou stranou, tak jsem si toho hned nevšimnul. Nohy jsem považoval za cizí, ještě jsem si nebyl zas tak jistej v kramflecích a tak mě přesun na záchod z pokoje...normálně tak na 20 vteřin, trval skoro 3 minuty, jak jsem se plazil.

Konečně jsem se mohl taky napít, měl jsem žízeň jak polskej zájezd. Co mě však ještě scházelo, cigáro. I přesto, že jsem sotva lezl, zbalil jsem krabičku a hurá ven. Trvalo to, ale dočkal jsem se. Sednul jsem si na lavičku a s chutí si zapálil. Myslel jsem, že si dám ještě jednu, ale znova na mě přišlo spaní, tak jsem se zvednul a plazil se zpět na pokoj. Na chodbě jsem potkal sestru, která mě okamžitě sprdla na tři doby, že jsem blázen, že se sotva proberu a už lítám po venku. Tak jsem jen nahodil nevinnej pohled, omluvil se a příště už jsem se radši ptal, aby náhodou zase nebyl problém. Když jsem dolez na pokoj, došla druhá sestra a sondovala jak mi je. Tak jsem říkal, že teď už dobře (smích), že už mě nic nechybí, tak že můžu zase spát. Tak mě jen potvrdila to, že jsem byl prej tuhej ještě před narkózou, takže pohoda jazz.

K večeři byl špenát, brambory a maso, bylo to docela dobrý, což mě překvapilo, že to má i nějakou chuť a teprve jsem si uvědomil, že mě nebylo ani zle po narkóze, takže taky pohoda. Na noc mě ještě prdli injekci na bolest. spal jsem celkem dobře, ale k ránu, toť už někde od 3 jsem se budil. Když přišla kolem 7 sestra, co měřila teploty, byl jsem ještě na půl ospalej, ale už jsem potřeboval na záchod, tak jsem vylez a začal debatit s kolegou, jestli nás teda pustěj domů. Za chvilku přišel doktor a sestra na vizitu. Zkontrolovali mě mou baňku, zjistili, že už mě to neteče, tak že mám jít na převaz a že mě teda pustěj dom. Když mi rval dolů tu "náplast", myslel jsem že si cvrknu do textilu. Přeci jen nějakej ten chlup na sobě mám a tak jsem měl depilaci gratis. Snídaně taky dobrá, dostali jsme vánočku, jogurt a nějaký rádoby kafe, zacáloval jsem 60,- a pak hurá domů.

No a to je asi tak vše, co vám k tomu můžu říct :)

Rákosníček v nemocnici

Dne 18.8.2011 byl můj nástup do nemocnice na operaci ramene. Na 7 hodinu ranní, na lačno, od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit... Cožpak o jídlo a pití, ale to kouření, to je moje smrt. Vstával jsem o půl 6 ráno, abych se dal tak nějak do kupy a vyrazil na cestu. Místo ranní cigarety jsem si dal lízátko a doufal, že mě chuť na nikotin nepřemůže dřív jak v nemocnici, jenže to bych asi nesměl mít mamku taky kuřáka, která si ráno v klidu zapálila a já slintal jak mlsnej Bernardýn. Po odchodu z domova to ve mě jen vřelo, tak jsem si říkal "mám si zapálit, nemám si zapálit". Nakonec vyhrál ten ďáblík a řekl mi, že mi bude maximálně blbě. Tak jsem si prásknul pro jistotu hned dvě, abych to tam nějak přežil, jelikož jsem věděl, že na řadu půjdu až někde kolem oběda.

Po příchodu na ambulanci jsem hned potkal paní, co šla taky na zákrok, tak jsme se dali do řeči, co má ona, co mám já a kdy zhruba jdeme na řadu. Paní byla zaměstnancem nemocnice řadu let, ale jelikož začala dlouhodobě marodit, už pro ní jaksi neměli místo a tak jí neprodloužili smlouvu. Když přišla sestra a začala nás volat na příjem, bylo někde kolem půl osmé, až tři čtvrtě na osm (hlavně že jsme tam museli být na 7. hodinu). Když jsem došel na řadu, čekal mě klasický výslech, na co jsem alergický, co jsem prodělal za nemoci, příbuzný atd. Pak jsem vyfasoval náramek se jménem a opět jsme čekali, než příjde anestesiolog. Když došel, výslech se opakoval, byl to klučina, snad stejně starý jako já, kdyby nebyl v bílém a neměl cedulku se jménem a funkcí, tak bych snad ani nevěřil že je to doktor, protože jeho mluva tomu vůbec neodpovídala, ale to mě vážně nevadilo, protože toho si člověk už vyslechnul a už dost. Těch různejch názvů a já nevím čeho ještě. Prostě semnou mluvil, jak se sobě rovným, jako dělník z kolbenky s dělníkem z kolbenky. Pak mě vysvětloval co mě čeká, jak to bude postupovat a co se bude dít celkově, prý aby lidi věděli, co je čeká a nebyli zbytečně nervózní. Pak mi ještě řekl, že mi to stejně zopakují ještě na sále, rozloučil se a předal mne dál. Ještě jednou mě prohlídnul doktor, udělal ma mě křížek, kudy mě povedou sondu a s papírama mě poslali na příjem na lůžkový oddělení. Tam jsem se nahlásil u sestry, a šel čekat za tou paní, co jsme spolu čekali už dole na ambulanci. Než nám přidělili pokoj a sebrali mě paní na zákrok, tak jsme spolu kecali o všem možným. Pak jsme se dohodli, že si dáme v šest večer sraz na chodbě, aby jsme podebatili, jaky to bylo, ale k tomu nakonec nedošlo, protože paní bylo po narkóze jaksi šoufl.

Když jí odvezli na sál, bylo kolem půl 11. Co dělat? Nic se mi nechtělo, byl jsem přiblblej, páč jsem si ráno nedal kafe a bez něj já prostě nefunguju. Tak jsem čekal na chodbě a kecal ještě s pánem, co byl semnou na pokoji. Byl tam s utrženou rotátorovou manžetou, to je takovej sval, co vám umožňuje pohyb rukou jako do kraulu. Vyfasoval takovej válec, na to mu připnuli ruku a s tím musel chodit, spát, prostě všechno, tak jsem se ho ptal, v ironii, že to musí bejt asi strašně příjemný, tak mi jen řekl, že by se na to nejradši vysral, ale že snad bude mít po půl roce konečně klid.

Bylo 12 a já stále v civilu, na chodbě, zřízenec už se ptal, jestli nejdu na řadu, tak jsem mu říkal, že mám jít kolem oběda, ale kolem kterého, že už mě neřekli (smích). Hodiny se snad zastavili, táhlo se to jak smrad, chuť na cigáro byla čím dál víc silnější, ale známka toho, že bych šel na řadu pořád v nedohlednu. Kolem jedné hodiny už jsem si říkal, jestli mě vůbec dneska ještě vemou. Strach ze zákroku jsem neměl, jediný, z čeho jsem měl drabet obavy bylo to, že mě bude zle, jak jsem si ráno zapálil, ale jinak jsem byl v tomhle směru naprosto v pohodě. Co mě však ubíjelo bylo to čekání.

No, pro dnešek stačilo, pokračování zase zítra. Zabral mě prášek, tak toho jdu využít a zalehnout :)

Rákosníček a bebino

Včera, toť 18.8.2011, jsem se ráno na 7 hodinu odebral do krajské nemocnice v Pardubicích, aby mi konečně opravili moje porouchaný rameno. Po 3 měsících pokusu o ambulantní léčbu jsem se dostal až na laparoskopické vyšetření, kde se konečně zjistilo, co mám s ramenem. Rentgen ani ultrazvuk žádnou chybu nenašli, ale rameno mě bolelo jak čert pořát stejně.

Včera jsem se však dočkal vyšetření, které odhalilo prasklinu v krytu rameního kloubu a tak mi to snad dali konečně do kupy. Psaní je pro mě teď dost obtížné, tak to tady mastím jednou rukou, ale hned jak to půjde, napíšu vám své zážitky z nemocnice :-)

Rákosníčkoviny přestěhovány

Ahojda čtenáři.

Vzhledem k tomu, že Rákosníčkoviny až doposud leželi na mém hostingu, a jelikož jejich obsah už začal být značně znát na kapacitě disku, rozhodl jsem se, že hold zkusím jednu ze služeb zdarma a to Bloggera. Do konce září tak budu snad schopen doplnit staré články a dát to tady nějak dohromady :).

Váš rákosníček

Ultras Hradce Králové v Pardubicích

Asi 50 fanoušků tvrdšího jádra, vyrazilo dnes kolem 9 hodiny ranní na pochod Pardubicemi. Příčina? Utkání Votroků s domácím celkem FK Pardubice (domácí 1:2 hosté). Zápas začínal v 10 hodin a tak se příznivci sousedního Hradce už od ranních hodin sjížděli do města perníku, aby svůj celek podpořili.

Jejich tvrdší jádro tvořené pravicovými extrémisty se vydalo na pochod na stadion po vlastní ose a tak nechyběli ani menší potyčky mezi těžkooděnci, kteří celý přesun bedlivě sledovali a fanoušky, kteří byli posilněni alkoholem. Vzhledem k tomu, že bydlím ve čtvrti Skřivánek, kde je značný počet našich hnědých spoluobčanů, zde se dbalo na bezpečnost nejvíc, hlavně při návratu ze stadionu na nádraží. Skupinka fanoušku se totiž zastavila u zdejšího domu hrůzy, který je osídlen z drtivé většiny právě Rómy. Aby zde nedošlo k nějakým nepokojům a nebo k šarvátkám, zablokovali těžkooděnci přístup k domu a směřovali fanoušky dál. Počet policistů, kteří přesun fanoušků sledovali byl zhruba stejný, jako právě fandů Hradce. Až na drobné potyčky mezi těžkooděnci a fanoušky proběhl přesun naší části bez újmy na zdraví nebo na majetku Co se dělo dál už jsem nesledoval, mazal jsem domů, jelikož nemám vycházky, tak aby nebyl průser.

Foto:

Rákosníček na cestách, aneb jak jsem se účastnil 114. Otevírání lázeňské sezóny v Lážních Bohdaneč

Dne 30.4. 2011, což byla sobota, jsem vyrazil za kultůrou a užitečným naráz. Na otevírání lázeňské sezóny prodávala ve svém stánku ručně zdobený textil a já tam mazal za účelem, domluvit se co a jak ohledně jejího e-shopu na www.matajula.cz popřípadě ještě něco vymyslet k další propagaci. Cesta do Lázní Bohdaneč však dopadla dosti drasticky. Lázeňské město si totiž na otevírání sezóny obědnalo velice malý počet trolejbusů a proto se stávalo, že na zastávkách lidé čekali i víc jak hodinu na například 5tý trolej. V ten den se naše hromadná doprava proměnila opravdu v hromadnou a pokud se nepoštěstilo, že by někdo vystoupil, neměli jste u Globusu a dále šanci nastoupit. Mě osobně se podařilo ulovit až 4. trolej a to jsem ještě mazal kus pěšky, abych nečekal na zastávce s těma davama.

Po příjezdu do Bohdanče jsem naklusal do parku který patří k lázním a co se nepoštěstilo? Právě včas na vystoupení Ondřeje Havelky a a jeho Melody Makers, kteří vytvořili úžasnou stylovost lázeňského prostředí a navodili atmosféru minulosti, do časů „zlaté éry lázeňství“, kdy se po kolonádě procházely dámy s paraplíčky a pánové se zdravili lehkým ukloněním hlavy a smeknutím klobouků. Nikdo nebyl ošizen o pořádnou porci zážitků. Pánové se mohli nechat unášet přehlídkou historického spodního prádla, ale i dámy, které se mohly podívat, jak se podávaly procedury v minulém století. Děti si zasoutěžili v čarodějnickém klání a vydováděli se na zajímavých aktrakcích.

K vidění byla i přehlídka historických vozů značky Aero , tak zvaná „Ajrovka“, stylově oblečené dámy a pány do starých oděvů, kteří neustále promenádovali po kolonádě, četníky, tak jak by je mohli pamatovat naši pradědové a hojné množství stánku ať už se suvenýry nebo s nějakou tou ukázkou řemesla.

Odpolední akci ukončila cimbálovka Medicimbal, která udělala famózní tečku za odpoledním programem.

Rákosníčkova honba za prací.

Zoufalost a bezmocnost, to mě provázelo nadále při hledání práce. Však kdo hledá taky poznal…my se vám ozveme, zařadíme vás do výběru, a další hromada jiných slibů a nadějí. Ale i tak, těch nabídek je tak málo, že by se daly spočítat na prstech ruky. Ano, na makléře a jiné takové…to narážíte pořád a všude, ale to není práce pro mne. Už jsem něco podobného dělal a není to tak růžové, jak si každý myslí. Je to o známých, kontaktech atd, ale taky o vnucování se a nabízení všeho možnýho a to je mi proti srsti. Sám nesnáším, když mě někdo na ulici zastaví a začne mi cpát nějaké věci. Navíc z obchodního hlediska…prodávat na ulici je už známka zoufalství, páč ten kodex úplně padá a vy tak nemáte ani pevnou půdu pod nohama, jako třeba v kanclu nebo někde v soukromí. Co se však povedlo sousedovi je to, že narazil na jakousi firmu, co dělá litinové odlitky atd. Prostě na práci na slévárně. Když tam minulé pondělí jel, volal mi po cestě, jestli bych to bral taky, kdyby tam ta možnost byla a tak jsem neváhal a kývnul na to, protože ta zoufalost s nezaměstnáním už mě vážně užírala.

Samozřejmě bylo jasný, že budu dojíždět, že to není zrovna za rohem a taky že práce na slévárně má svá rizika a není zrovna lehká, ale tohle vše šlo stranou, protože ten job prostě potřebuju. Když mi pak volal, že druhý den tam mám jet taky, nevěřil jsem tomu, že to výjde, už jsem ani nedoufal, že snad ještě letos najdu něco trochu kloudného, ale když to nezkusím, tak to nezjistím. A tak jsem se na druhý den vydal směr Týniště nad Orlicí do slévárny Elitex, abych zjistil na čem jsem. Soused od tama dojel plnej dobrých myšlenek a úplně zářil, což mi nějak sebralo obavu, že by to snad nevyšlo, ale ne úplně. Při příjezdu jsem musel za výrobním ředitelem, který nepůsobil nějak příjemně, ale nepátral po kravinách a šel k věci. Vysolil co nechce a co chce, jestli to je jasný, a jestli nebude něco v cajku tak půjdu, což mi bylo jasný, takže se zbytečně unavoval, ale to je jeho práce. Poslali mě za mistrem, aby mi ukázal provoz. Když jsem vešel do těch dveří a uviděl tu halu, přišlo mi, že jsem se narodil do jiné doby. Provoz silně zastaralý, bordel nehoráznej, ale tak co by jste na slévárně čekali, že se tam dá jíst ze země??? To zkuste, žejo, ale neručim za kvalitu jídla =D. Ukázal mi co bych dělal a poslal mě na osobní, aby mi dali papíry na prohlídku a jestli chci, že můžu od prvního nastoupit, když to budu mít vyřízený. Nebylo na co čekat a začalo se činit. 3li jsme tedy se sousedem na prohlídku, což byla docela pruda. Rentgen plic, na ušní a ještě na prohlídku k obvoďákovi…to nás stálo 600,- a 2 hodiny na poliklinice.

Co se dalo dělat, prohlídka byla třeba a tak jsme museli vydžet. Když to bylo vyřízené mazali jsme zase zpět do kolbenky, aby se to tedy dotáhlo do konce a my tak mohli od 1.3. nastoupit. Tam na nás zírali jak na boží zjevení, páč asi nečekali, že to budeme mít tak rychle oběhaný a vyřízený, ale tak na co čekat? Oni by pak nemuseli čekat na nás a to by byla docela škoda, když už tady ta možnost byla. Když to bylo všechno vyřízený, naklusali jsme za mistrem a ten nám tedy oznámil 1.3. nástup na ranní. Největší srandu měl z toho, že čumíme jak telata na píchačky =D, ale ani jeden z nás se s tím ještě v praxi nesetkal a tak došlo i na proškolení, jak se s oným vehementem zachází =D. Pak už zbývalo jediné….zapít úspěch =).

Noooo a zítra se dozvíte, jaké to bylo první den v kolbence a další dny.

Rákosníček v Ikey.

Dneska vám rákosnickej zavítal do Brněnské Ikey a tímto jí neudělá nějak valnou reklamu,. Nejde ani tak o obchod jako takový, ale spíš o restaurační zařízení, které k němu přiléhá a je tak nějak asi vyhlášené. Dneska jsem byl v Brně za přítelem Láďou, že mu zase s nečím helpnu a když byl čas oběda, došlo na řešení kam na něj. Jelikož jsme potřebovali ještě 4 poličky a ty měli zrovna tam, tak kam jinám než do Ikey. Za úkol bylo však ještě zahnat hlada a tak jsme se nejdřív stavili v restauraci, která skovuje v Brněnské Ikey. Na výběr tam bylo ze čtyrech dlabadel, ale mě zaujal jen smažák a brambory, nebo hranole. Nechtěl jsem si vymýšlet a tak jsem zvolil variantu brambor, jenže tím jsem učinil osudovou chybu. Brambory mám rád, ale tohle….to se nedalo ani k bramborám přirovnat. Ano, tvar, barva, chuť, dejme tomu, to by odpovídalo, ale brambory nemastné, neslané a hlavně studenější než ten smažák, to mě vážně dostalo.

Při prvním zakrojení jsem pozoroval dovařenou, ta by ušla, ale co jsem nacpal bramboru do kušny, tak jsem pochopil, co jsou to brambory alá Ikea. Bez chutě, to jako po kmínu nebo třeba alespoň soly. Na talíř mě přistály 4 brambory, vcelku a to jak spadli do hrnce, tak i ke mně na talíř. Sůl, to je v Ikey asi Španělská vesnice, protože o ní brambory ani nezakoply. Sůl prostě není a nebyla. Smažák, jídlo na kterém není co zkurvit, říkal jsem si, ale taky to tak bylo. Jediný sýr byl vážně dobrý, když pominu betonovou strouhánku. Jinak by se mu nedalo nic vytknout. Joooo, mohl by být táhlí a teplý, ale byl alespoň trochu, což se o bramborech říci nedalo. Ty byly doslova studené jako psí čumák. Tak ono co by jste chtěli, jídlo máte vcuku letu, ale za 70,-, to by mohlo být alespoň slané a teplé.

Snad někdy příště

Jak Rákosníček nelegálně opustil ČR a to o tom ani nevěděl

Tak jak jsem uváděl v otázkách, tak teď plním slib, že výjde článek o mé jedné strátě. Tady ho máte =)

Jednoho léta jsem byl na táboře. Táborů jsem moc nezažil, ale tenhle stál opravdu zato. Skvadra lidí tam byla naprosto úžasná, ať už vedoucí, nebo děcka samotný. Jednoho dne jsme se měli účastnit jedné soutěže, ale mě se popravdě nechtělo. Ono se taky není čemu divit. Den předtím nás potkala soutěž „Kdo nasbírá první dva 10litrové kotlíky borůvek dřív“, což byl mazec, protože jsme se sesypali na jednu stráň a tam dřepěli několik hodin. Ten den by jsme si mohli otevřít i Job s prodejem borůvek, protože jsme jich měli opravdu kvantum, skoro 50 litrů. Bylo to děsný, ale knedlíky byli pak dobrý. No a druhý den jsme měli na programu zase něco.

Tentokrát však něco s větší pohybovou zátěží. To by ani tak nevadilo, kdyby se však nerozležely nohy z předchozího sběru. Protestní akce neuspěla a tak jsme se museli přemoct a vyrazit na onen závod. Cíl byl jednoduchý. Doběhnout v nejlepším čase a splnit všechny úkoly, co nám na trati pripravili vedoucí. Na startu jsem byl někde u konce, pouštěli nás asi po minutě a půl, abychom se třeba někde moc nepotkávali. Podle toho co jsem věděl, že je na trati za úkoly jsem usuzoval, že by to mohlo bít v pohodě a že bych mohl urvat i nějaký ten úspěch. Běh nebyl nejhorší a s tou zručností to taky ušlo. Když jsem vyrazil na trať, ještě pořád jsem si říkal, že to snad odejdu pěšky, protože mě ty třísla vážně táhli, ale nakonec jsem to rozhejbal a šlápnul do tempa. Cesta byla vyznačená žlutýma fáborkama, takže bylo i krásně vidět, kudy kam. Asi na 3tím stanovišti mi vedoucí řekl, ať máknu, že mám zatím super mezičas a tak jsem zabral. Běžím, běžím, už mi začalo připadat, že to je věčnost, když najednou jsem ztratil trasu.

Fáborky byli někde v řiti a já v ten moment taky. Nezazmatkoval jsem a vrátil se několik set metrů zpět. Po cestě jsem zmerčil další fáborek, byl žlutý, hurá a vesele dál. Asi po 20 minutách docela svižného běhu jsem ale začínal strácet dech a tak jsem říkal „seru na to, prostě první nebudu“ . Po chvilce chůze mi však přišlo něco divné a to fakt, že jsem už hoooodně dlouho nepotkal žádné stanoviště s úkolama a hlavně jsem neviděl ani nikoho, kdo by běžel ještě zamnou. „Ty vole, jdu po žlutý, tak jdu dobře“ řekl jsem si a tak jsem pokračoval vesele dál. Po cestě jsem našel i nějakou tu houbu, tak jsem je z recese sebral a že je vemu sebou. Asi po dvouch hodinách mě došlo, že jsem totálně v prdeli, že ta trasa, co si jí štráduju, asi nebude zrovna ta pravá, jenže kudy z toho? Tak jsem se tak nějak zorientoval a zkusil se vrátit zpět. Taky jsem zjistil, že ty fáborky jsou sice žluté, ale ne krepové, jak jsem měl na vědomí, ale gumové, což znamenalo potvrzení mého problému. Tyhle fáborky patřili lesákům, aby věděli, kudy mají tahat dřevo složiště a ne značit cestu naší soutěže. Na to jsem však ani nepomyslel a tak jsem celou cestu, co jsem se poprvé ztratil, šel úplně blbě. Čekala mě cesta zpět, bylo mi jasný, že už vyhraju tak suchý z nosu a tak jsem šel po svých. Bylo vedro jak kráva a já měl žízeň, že bych se o ní mohl opřít.

Naštěstí na Šumavě není ještě tak špinavá voda a tak jsem se rozhodl, že v jednom z potoků se prostě napiju, i za cenu že se třeba poseru. Voda byla krásně čistá a ledová, takže osvěžení bylo nádherné. Polil jsem si triko, namočil kšiltovku a vyrazil dál. Uběhlo zase několik minut, možná i hodina, když jsem narazil na cestu. Byla to taková ta asfaltobetonová cesta, nebo co to je za matroš, jak bývají na horách. Samej výhol, sem tam i nějaký ten koňský koblih, dal jsem se tedy po cestě, předpokládaným směrem k táboru. Asi za dvě hodiny, jsem ale došel na konec, který vedl zase do lesa a navazoval na klasickou lesní cestu.

Byla široká, se stopama po pneumatikách traktoru, takže nějaka civilizace tady bejt musí, alespoň někdy. Šel jsem tedy dál, však už se to víc posrat nemohlo. Po další docela dlouhé době, co jsem putoval lesem už jsem snad nevěřil, že se někdy s téhle šlamastiky dostanu, ale co se nestalo? Slyšel jsem nějaký hlahol z lesa. Říkám si, „dobrýýýý, tady to žijéééé“, a tak jsem mazal dál a čučel kolem sebe, jestli někoho neuvidim. Hlahol se však začal měnit na nějaké zvuky, ale tak v lese, to je zvuků, tohle vypadalo jak když pila zařízne a hned chcípne. Kdybych potkal lesáky, zeptám se kudy pryč a nebo ať mě pak vemou sebou, jenže já žádný neviděl. Ani lesáky, ani jiný lidi, ale ty zvuky tam byli pořád. Tak jsem mazal cestou dál, až na další konec. Ten vysvětlil ty zvuky. Na konci cesty byla obora a ten nádherný 3 jeleni a řvali si to na sebe, jak chlapi u mariáše.

Došlo mi, že se ženu za něčím, co mi teda nepomůže, ale pohled to byl hezkej. Je ale fakt, že potkat bych se s nima nechtěl protože v tu dobu byl ten jelen i s parohama snad vyšší jak já a vypadal docela nasraně. Tak jsem mazal podél ohrady zase dál. Už mohlo být dost po poledni, když jsem narazil v lese na jeden zajímavý jev a to patník. To jsem ještě v lese neviděl, tak mi to přišlo divný, ale tak byl bílej a nahoře červenej, to asi zase něco značí. Když jsem došel až k němu, poznal jsem že značí. Ná mé straně CZ, na straně druhé A. Trvalo mi asi 5 minut, než mi došlo, co to je. „Ty krávo Járo, já jsem na hranici“, prolítlo mi hlavou, když mi celá ta věc začala docházet. Co budu proboha dělat? Ptal jsem se sám sebe a chtělo se mi řvát, protože jsem toho měl už plný zuby. Vedro takový, že i mouchy chcípaly za letu, žízeň zase jak Polskej zájezd a cesta někde v Prdelově Lhotě. Taková prekérka, nikde nikdo, nikde nic, tady chcíp pes, až teda na ty jeleny. Tak jsem se otočil a šel zase zpět. Sice nevim kam, když jsem ani nevěděl, kde jsem, ale prostě tam tím směrem co jsem přišel.

Zase taková štreka, mě z toho snad jebne. Když jsem se dostal až na úroveň toho potoku, zase jsem se napil, protože to se fakt nedalo. Opláchnul jsem se a pokračoval dál. Po nějaké době chůze jsem to už vzdával a plánoval, jak budu kempit v lese přes noc. Neměl jsem ani tucha kde to vlastně jsem, jen co jsem věděl, že ten potok jsem potkal na stejném místě, takže zpět jsem šel opravdu po stejné cestě. Alespoň něco potěšujícího. Bylo asi 5 hodin odpoledne, možná dýl, když jsem se nějakým zázrakem dostal k tahu mezi Lipnem a Rakouskem. V tu chvíli mi bylo, jako bych našel poklad. Po tý cestě se už dostanu, ale to je na Frynburk ještě 10km a to asi zdechnu. Tak jsem se odvážil a začal stopovat. Asi po půl hoďce mi zastavil jeden chlápek, docela pohodář, kolem 50 let, v BMW s klimatizací. Tak jsem mu to vyslepičil, co se mi stalo, že jsem ani nevim kde a že se potřebuju dostat zpět do tábora, ale že nevim kde to přesně je, jen vim, že je to v lese, kousek od přehrady. Lámanou Němčinou a Češtinou mi řekl, že mě hodí na nedaleké odpočívadlo, že tam chlap v budce, co tam měl kiosek, bude určitě vědět. V autě bylo až na kožený sedačky úplně nádherně. Krásný chládek, pohodlíčko a hlavně jsem nemusel dupat pěšky. Za necelých 5 minut jsme tam byli a chlapík v krámku mě přeložil do svého auta a hodil mě až do tábora. Tam jak na svini nikdo nebyl, jen kuchařka. Táhli k vodě, takže buď si tam dojdi a nebo tady na ně počkej. Tak jsem chlapa poprosil, jestli by mě nehodil alespoň dolů na cestu, že tam už trefim.

„Ty krávo, Hyhla se nám našel“ zněla slova, když mě zmerčili, že si to kráčím zanima na pláž. Vedoucí mě přivítal se slovy „No ty vole, kde seš? Už jsme chtěli volat policajty, že jsi se někde ztratil“, nacož jsem mu odvětil „ty vole, já jsem se taky ztratil“. Jirka Kavalír, náš vedoucí, co s náma jel z Chrudimě na to dodal „Já to věděl že se vrátí, on je kluk šikovnej“. Posléze se ke mně sesypal celý tábor a začalo dlouhodobé vyprávění, Jak se Rákosníček nelegálně opustil ČR a to o tom ani nevěděl.

Rákosníček a České Dráhy

Čas od času se i já musím někam dopravit, a jelikož jsou místa, kam se dostanu nejlépe vlakem, tak volím jako přepravce právě ČD. Tento dopravní kolos v republice už působí řadu desetiletí a tak by se jeho kvalita tomu taky měla rovnat, ale tomu tak bohužel není. Stává se, že vlaky, které jsou označované jako IC nebo EC (intercity, eurocity), které by měli reprezentovat právě onu společnost, která je asi i v současně době monopolem mezi kolejovou osobní dopravou, tak tomu tak ve více případech ani není. Kolikrát se stane, že právě v těchto vlacích najdete vagóny, které pamatují ještě naše babičky a vůbec nepůsobí jako mezinárodní. Kolikrát se mi taky stalo, že se ve vlaku ani netopilo, protože topení jaksi nefungovalo, anebo ho nikdo nezapnul, pokud je řízené vozovou četou (oficiální pojmenování pro takzvané štiplístky a nebo průvodčí). Několikrát se mi taky stalo, že ve vlaku ani nešla elektrika, takže nebylo večer ani vidět.

To by ale pořád nebylo tak hrozné, jako neustálé výpadky ve funkčnosti vagónů, nebo lokomotiv. Je skoro na denním pořádku, že ohlášené zpoždění je z důvodu závady na voze, anebo na lokomotivě. Tato hlášení už se pro některé z nás stávají noční můrou a s hrůzou chodíme na vlak, protože už jen čekáme, jaké zpoždění bude a co tomu bude zase příčinou. Letošní zima se taky dosti podepsala na jízdním řádu a to tím, že často se stávalo, že zamrzali výhybky a vlaky často jezdili na koridoru jen po jedné koleji. Takto jsem vyhořel několikrát před vánocemi. Dvakrát jsem se potřeboval dostat do Doubravice nad Svitavou a to v nějaký rozumný čas, tak abych stihnul udělat, co jsem potřeboval, ale ani jednou se mi to nepodařilo. Pokaždé jsem ráno vstával na vlak, jak trotl, abych ho stihnul a abych tam byl včas, ale ani jednou mi to nebylo nic platné. Poprvé jsem se dostal na nádraží asi deset minut před odjezdem, radši chodím vždycky dřív, nerad chvátám na poslední chvíli, ale jen co jsem si koupil lístek, tak na tabuli naskočilo zpoždění 15 minut. To by nebylo tak hrozné, to se dá za cestu do České Třebové stáhnout, říkal jsem si. Jenže, to by se onen rychlík, nesměl proměnit na osobák až po Moravany, odkud zase pokračoval jako rychlík. Takže jsme vymetli zastávky, které jsme nemuseli a tak jsme nabrali zpoždění ještě větší. Do Třebové se zase něco stáhlo, ale přijeli jsme s 15ti minutama a to už bylo o tři minuty déle, než jsem měl čas na přestup a na to, abych stihl spěšný vlak na Skalici.

Jenže to by vypatlanou drah, nesměla být tak veliká. Aby se počkalo na vlak, který za normálních okolností dojede ještě deset minut před odjezdem onoho spěšného vlaku, to je pro dráhy asi strašná újma, anebo děsný problém, protože neklám vám, oni ten vlak poslali pryč, ale my jsme jak kreténi stavěli na zastávkách, kde jsme ani nemuseli. Má nasranost vyústila v momentu, když jsem se dozvěděl, že onen vlak byl navíc vypravován právě z České Třebové, takže ani žádné zpoždění neměl, aby musel něco dohánět. Prostě lidi poserte se a počkejte si na něco jiného. To by mi taky asi nevadilo, kdybych však nemusel čekat skoro hodinu a to ještě na vlak, který jede z Pardubic, takže já bych mohl spát o hodinu déle a bylo by to úplně jedno. Aby se to nemotalo, týden na to, jsem potřeboval jet zase stejně, dodělat to co jsem nestihl a tak jsem zase vyrazil na nádraží, abych stihl onen vlak a pak spěšný v Třebové. Jenže už při příchodu na nádraží jsem byl zase nasranej, protože vlak už měl 50 minut zpoždění, a to ani nevyjel z Hradce Králové a to právě pro důvod závady na lokomotivě. Už mi bylo jasné, že zase nedojedu včas a že mě čeká zase doba strávená na nádraží.

Opět jsem tedy jel až o vlak déle, protože by bylo zbytečné zase přestupovat v Třebové. Co člověka nejvíc nasere je to, že spoléháte na spoj, ale nakonec se stejně nedostanete tam kam potřebujete. Lépe řečeno v čas, jelikož návaznost některých spojů je dosti chudá. Trať Praha – Pardubice – Brno patří mezi ty frekventovanější, ale přesto se stane, že se prostě nemáte jak dostat. Bylo by na čase, aby si dráhy uvědomily, že pokud chtějí inkasovat takové peníze, které vás stojí obyčejný lístek například z Pardubic do Brna, měli by taky zajistit, aby jste se tam vážně dostali. Když uvážím, že cena jízdného v jednom směru je 192,-, tak bych si taky sliboval od toho, že se tam dostanu. Jsou tratě, které nejsou tak frekventované a vlaky vesele stíhají odjezdy i příjezdy. Pokud tedy má třeba rychlík zpoždění, třeba kolem hodiny, měl by vlak EC zastavovat jako rychlík. Myslím si, že by to nebyl zase takový problém, protože těch zastávek není tolik, kde by stavěl. Na trase Pardubice – Brno by se jednalo o 5 stanic navíc, což nezpůsobí větší zpoždění než 15 minut a to se dá dohnat, takže by se ani nic nestalo. Jenže to by musel sedět na těch drahách někdo, kdo má v hlavě mozek a ne nasráno. Teď nedávno jsem jel do Českých Budějovic a když jsem koukal, na co by mě přišel vlak tam a zpět, málem to semnou seklo. Autobusem mě to vyšlo na 2x 188,- a to tam i zpět. Vlakem bych zaplatil o skoro 300,- víc a to je to kilometrově stejné, jako po silnici. Navíc v buse nemusíte přesedat, jede přímo až tam a ještě vám za ty peníze pustí televizi.

Vlakem se musíte dostat do Prahy a při troše štěstí přesedáte jen jednou. Cesta podle času vás taky výjde na skoro stejný a to ještě nemáte jistotu, že kdyby jste měli zpoždění, že na vás ten přípoj počká. Na krátkých tratích by vás to třeba ani netankovalo, ale na takové pálce jako je právě cesta z Pardubic do Budějic je každá hodina dobrá. Další věc, která přestává fungovat je ta, že slevové jízdenky už skoro slevové ani nejsou. Dříve se dalo na zpáteční jízdence ušetřit i několik desítek korun, ale teď už máte skoro jedno, jestli jedete tam i zpět a nebo jen tam a někdy zase zpět. Jen pro představu, na trase Brno – Pardubice a zpět ušetříte na zpáteční jízdence 21,- a to na vzdálenosti 151km x 2, cena jízdenky tam i zpět stojí 363,-. Na trase Budějice -Pardubice je tato úspora skoro stejná, v porovnání na kilometry. Přes Jihlavu, což je kratší varianta (251km), by vás stála jízdenka tam i zpět 591,-, přičemž jednoduchá stojí 312,-, takže ušetříte celých 33,- a to jste ujeli trasu o 200km delší, než z PCE do Brna. Druhá a delší varianta, ale zase častější na dostupnost, je přes Prahu. Tady vás výjde jízdenka tam i zpět na 641,- (jednoduchá 338,-), vzdálenost 273km a úspora neuvěřitelných 35,-. Za dřívějšího cestování by vás to vyšlo minimálně o 100,- levněji a to ještě ve stejné kvalitě cestování. Kvalita se nezměnila, ale ceny razantně vyrostly. Tak jak říkal jeden pán štiplístek „dráhy nezdražují, ale zmenšují slevy“.

Je to docela hnus, když si vemete, že dráhy byly levnější než cestování autobusem a dnes je to úplně na opak a ještě v tak razantním rozdílu. Kvalita spojení nestojí za nic, úroveň vlaků je taky silně zoufalá a na to, abychom jezdili Pendolinem, tak na to má vážně jen málo kdo, vyhodit za jízdenku ještě o 200,- víc, jen proto, že jedete v o něco lepším vlaku. Je fakt, že co se zrušil příplatek za IC, který činil 30,-, bez omezení na kilometry a EC 60,-, tak se taky razantně změnila kvalita těchto vlaků. O rychlících ani nemluvim, to by jeden blil, možná i dva. Vágóny pomalu jak za války, když topí, tak máte vyhráno, ale zase se musíte smířit s tím, že si nesednete na prkínko na záchodě a taky s tím, že to z vás možná vytřese duši. Dráhy převážně renovují staré vozy, ale tato údržba není kolikrát už po roce ani poznat. Takže co k tomu dodat? Možná jen to, že by se mělo ministerstvo dopravy zamyslet nad tím, jak je možné, že takový kolos, vydělávající několik miliard ročně, není schopný udržet morálku na nějaké normální hranici.

Na závěr ještě dodám své letité přísloví: „Pokud někam jedete a nedej bóže spěcháte, využijte služeb Českých Drah. Máte zaručenou jistotu, že to nestihnete.“ Dojet na čas se společností České Dráhy a.s. je skoro stejný úspěch jako vyhrát ve sportce.

Rákosníček a vznikající gheto v naší ulici

Jen pro ty, kdo by náhodou ještě nevěděli, co je to gheto, jedná se o čtvrť města, nebo nějaký objekt, kam se stěhují rasové menšiny. Za Hitlera se tvořila židovská gheta, kam byli židé vystěhováni ze svých domů a bytů, aby byli v celistvé komunitě na jednom místě. Hitler toto opatření požíval hlavně z důvodů organizačních a taky proto, že židovská komunita měla dost veliký majetek a byty na úrovni. Ty zůstali tak jak byli a židé byli přesunuti do gheta, kde byla kultura bydlení na daleko jinší úrovni, často se jednalo o byty 3 a 4 třídy, bez vybavení a se společným sociálním zařízením. Dnešní gheta už jsou jiná a jsou osídlená především romskou komunitou. Tato gheta byla ještě do nedávna v Pardubicích tři. Jedno se nacházelo v Husově ulici na Židově, poblíž věznice, další bylo v Rokycanově ulici, kde se jedná o odstrčenou část města, poblíž tratě směr Česká Třebová a to poslední, pro nás z Češkovy ulice nejnepříjemnější, to bylo zrovna na rohu naší ulice, s rohem ulice Teplého. Já mluvím v čase minulém, ale je to stále aktuální, i když v Rokycanově ulici už je mám takový dojem jen drtivá menšina.

„Dům hrůzy“, tak je odjakživa nazýván ještě takzvaný „rohák“, který už léta slouží jako dům právě pro romské občany. Dobu to byl barák, který byl jako jiné, ale postupem času se zde zavedla bezpečnostní opatření, jako jsou kamery na chodbách, kvůli častému výskytu injekčních stříkaček, které se válely po chodbách domu a pak taky kvůli častým sporům mezi samotnými Romy. Další kamerový systém byl nainstalován na sloup veřejného osvětlení, kde je nasměrován do naší ulice a do ulice Teplého, směrem do města. Tyto kamery měli zabránit tvorbě nehorázného bordelu, který se tvořil jak u kentejnérů u tohoto domu, tak i na ulicích jemu přilehlých. Tento systém svůj úkol splnil, myslím si, že dost dobře, co se týče vnitřních prostor, nemám tušení. Další opatření přišlo ze strany města v momentu, kdy už jim došla trpělivost s neplatiči, a obecný dům se změnil na ubytovnu. Tento krok taky umožnil městu neplatiče vystěhovat, bez náhrady bydlení, jelikož na ubytovnu už se nevztahují zákony, jako na obecní byty. Takže nezaplatíš jednou, dostaneš podmínku, nezaplatíš podruhý a jdeš. Jeden čas se tady stěhováci nezastavili, ale tato doba už je taky pryč. A však další podpásovka od města, která přišla už taky před několika lety, byla ta, že nám začali stěhovat Romy do baráků. Všechny uvolněné byty, které zde byli, obsadila právě romská menšina, jestli se tomu dá vůbec ještě tak říkat.

Je fakt, že mezi nimi jsou i slušné vyjímky, ale to by se dalo spočítat na několika málo prstech. První příval přišel už před léty, ale tím to tady odstartovalo. Hned tři rodiny s dětmi byli nastěhovány do našeho a protějšího baráku, který s námi sousedí přes dvůr. Do našeho šla rodina jedna, do protějšího ty zbylé dvě. Už tehdy jsme tušili, že to nebude nic dobrého a nemýlili jsme se. Hlavními aktéry častých sporů byla rodina Horvátova, která bydlí ještě do dnes v našem domě. Vymlácené vchodové dveře tady byly na všedním programu, jelikož pan Horvát neudělá nikomu nic dobrého a dluží na koho se podívá a právě ti lidé si sem za ním chodí vyřizovat účty, což často odnese i zařízení domu. Nejdná se však jen o nějaké maličkosti. V minulosti mu zde někdo podpálil i botník, což zaneřádilo celý dům a muselo se nechat vymalovat. Je jasné kdo to taky zaplatil. Celý barák v navýšeném nájmu. Další kiks, který má na svědomí byl ten, že odebíral na černo elektriku ze společné a tím působil baráku ztrátu na společné energiii. Na to mu však přišli a tehdy byli odpojeni celkově. O krádežích ani nemluvím. Nejedná se o nic velkého, ale kolo by vám tady dlouho v celku nevydrželo. Tehdy jsem dostal od mamky ke svátku 500,- abych si mohl koupit nové zadní kolo na Favorita, které jsem měl už úplně kapůt. Kolo jsem si koupil, namontoval a za týden už jsem ho neměl. Jenže je tady taky problém s tím, dokud ho za tu pracku někdo nechytí a neusekne mu ji, tak mu taky nikdy nic nedokážete. Další super věc, kterou si na nás tato rodinka přichystala, bylo posezení venku pod našimi okny, kde se v létě do pozdních hodin debatovalo, vypíjelo a kouřilo o sto šest. Nedalo se větrat, jelikož všechen ten kouř co šel ze spodu nám lítal přímo do bytu a poslouchat uřvanou paní Horvátovou, to nikoho taky dlouho nebaví a tak se naše řada bytů rozhodla zakročit. Docílili jsme toho, že si ono posezení přesunuli na druhou stranu a tak vyhulují pro změnu byty jiné. S uvolněním dalších bytů na nás přišla opět obava, koho nám sem zase naserou a proto jsme se vydali na hned vedle sídlící úřad, abychom zabránili tvoření dalšího gheta, alespoň tady. Tehdejší starosta městského obvodu 5, do kterého spadáme, pan Kňava, nám tehdy slíbil, že Romské občany nám sem stěhovat nebudou, ale toto se hned ukázalo jako kec. Je fakt, že do našeho baráku to nebylo, ale zase do dvora přibyli další dvě rodiny……

Jedna byla klidná, jelikož se jednalo o starší lidi a ta druhá, to už byl jiný odvar. Už dvakrát se taky stalo, že se Romové stěhovali kvůli Romům pryč a to proto, že se styděli za jejich chování a soužití ve stejné lokalitě bylo pro ně nesnesitelné. Nám ale taková možnost nenáleží a to z důvodů, že je málo bytů, kam bychom se mohli přestěhovat a hned další je ten, že pokud vyměníte byt, ať už za větší, menší, nebo stejný, automaticky vám vyroste nájem o několik set nahoru. Už takhle nás dost ždímou a v každé vlně navýšení město využije nejvyšší možnost navýšení. Město nám tehdy po onom požáru nechalo udělat nové vchodové dveře do domu, aby se zabránilo vniku cizích osob, jelikož ty staré byly už v dezolátním stavu a tento účel a ani účel jako takový vůbec neplnily. Tyto nové dveře však bez újmy vydržely ani ne půl roku. Netrvalo dlouho a už zase byly zdevastované, jelikož se zase na pana Horváta dobývali vymahači svých dluhů a druhá věc, když nemáte klíče, není nic snadnějšího, než je vyrazit, a nebo si je nějakým způsobem zablokovat, aby se vám nezavřely. Jenže toto dopadlo tak, že vrchní část lišty, která překrývá obě křídla, byla urvána a tím se celé dveře mohli měnit zase. Další super věc od města přišla v okamžiku zřízení pořádkové čety, která se má starat o okrsek který jí připadá.

Tato četa jezdí s kárama a většinou sbírá odpadky na chodnících a v parcích. Tyto káry však parkují u nás na dvoře. To by snad ani tak nevadilo, jako spíš to, že máme plechové vrata, přes která se dostanete k domům a ty dělaj kravál jak kráva, když se otevírají a ještě větší, když se zavírají. Už nejsou nejmladší a hodně utrpěly právě kvůli romským dětem, které se na nich v hojném počtu vozili. A jelikož se jedná už o starší materiál, tak se po čase už zkroutily, takže je zaklínit zase do sebe, to je dosti dlouhý boj. V loňském roce přišla další vymoženost a to Brano. Toto zařízení bylo nainstalováno na naše dveře u baráku a na právě zmiňovaná vrata. Toto zařízení má plnit funkci samostatného zavírání dveří a třeba i zamezení bouchnutí, když vám vichřice vyrve dveře z ruky. Jenže to by to zařízení muselo fungovat. Jak je zvykem, tady prostě nic nevydrží, takže je jasné, že Brano nezavírá samo, tak jak se s oblibou říká, ale ty dveře si musíte zase dovírat samy. A proč? No protože zase někdo nemá klíče, tak narve klacek pod dveře, aby se mu nezavřeli, ale už ho jaksi nevindá a pokud to tam necháte několik dní, stačí i den, tak se stane jednoduchá věc, a to ta, že se dveře vliven počasí zkroutí a už zákonitě nedovřou.

Tento problém pan Horvát asi vyřešil tím, že si tedy do zdi nadrzo vyvrtal díru, narval tam sroub a místo klacku brzdí dveře přes provázek, který omotá kolem kliky. Myslím, že je to šetrnější způsob, ale o to tady ani tak nejde. Problém je v tom, že jaksi venku není touhle dobou zrovna nejtepleji a všechna ta zima letí do baráku a tím vám ochlazuje i byt. A jelikož tady snad nejsou dveře, které by těsnily průvan, tak je to citelně znát. Při řešení veškerých sporů to dopadne však bez výsledku a to proto, že město snima nic neudělá, protože jsou z nich jen posraný, policajti jak by smet a když jsem zakročil já, skončil jsem na přestupkové komisi, kde však paní zjistila, že si za tím stojím, že semnou nic nehne a když jsem jí na dotaz „Vám nevadí, že budete platit pokutu až 5 tisíc?“ odpověděl, že mi to nevadí, jelikož to platit nebudu, usoudila, že nemá cenu cokoli dál řešit a celou věc uzavřela. S úsměvem však dodala, že mně plně rozumí, ale že to takhle prostě nejde, na což jsem jí řekl „Ano, to máte pravdu, takhle to dál nejde, takže se s tím musí něco dělat.“ Můj zásah tehdy vyvolal po baráku velké haló a byl na dobu klid, ale jen do doby, než se zase oteplilo.

Léto, to je asi nejhorší doba, kdy poznáte, jaké to je, bydlet ve stejné lokalitě s Romama. Přes zimu jsou většinou zalezlí, ale jak se oteplý, tak to začíná. Diskotéky před barákem do ranních hodin, řev na ulicích, okopávání aut balónem, protože není nic lepšího, než hrát fotbal na silnici, kravál, řev, rvačky, u kterých pravidelně fandím, aby už konečně nějakej chcípnul. Teď si možná říkáte, že je to rasistické, nebo cokoli jiného, ale po více jak 20ti letech v této ulici, by jste asi taky tak fandili. V loňském roce nám taky rozvojový fond, který spravuje městské nemovitosti, udělal nově osvětlení průjezdu a dvora. Klasické žárovkové světla vyměnilo za halogeny, které reagují na pohyb a jsou napojeny na stmívač, aby nesvítily i za světla. To však v zimním období nefunguje jak má a tak se vám stane, že svítíte i za bílého dne. Rodina Horvátova ovšem vynalezla další řešení, jim výhodné. Tak jak se to léta dělalo, třeba při úklidu společných prostor, nacpala se špejle do vypínače, aby světlo svítilo a vy ho tak nemuseli pořád zapínat. Jenže to zase likvidovalo časovač, který má za úkol, po určitém intervalu světlo zase zhasnout. Ten se dlouhým zablokováním vypálil a tak jste si na chodbě rozsvítili a nedošli jste ani na první patro, aniž by vám to nezhaslo. Jenže Horvátovi tu špejli nevytáhli, tak jak jsme to dělali my a tak to každou chvíli svítilo bůh ví jak dlouho a ono zařízení šlo do prdele.

Co nám udělali ony halogeny, předělal se i systém, jakým se rozsvěcí světlo v domě a v průjezdu. Ten je nastaven tak, že když rozsvítíte v domě, tak se automaticky ještě rozsvítí v průjezdu, takže by jste měli na jedno zmáčknutí dojít až před barák. Tohle je však už zase zdemolované a tak už několik týdnů chodíme průjezdem po tmě. A proč? No protože paní Horvátová s panem Horvátem, chodí neustále kouřit do průjezdu a oni na to potřebují vidět, tak se zase vesele zablokuje vypínač a ten tentokrát neodpálil časovač, ale senzor na fotobuňce a to světlo je vyřešené tak inteligentně, že jakmile je toto rozbité, tak svítí furt. Tři dny to takhle svítilo, než se mamka nasrala a vypla to přes pojistky, protože veškerou propálenou energii zaplatíme my…..

Aby se to nemotalo a neměli jsme tady moc velký klid, neustále si sem ona rodinka stěhuje někoho do podnájmu. Jen pro vaší představu, bydlí v bytě 1+1 a to o velikosti cca 45m2 a to v dosti hojném počtu. Oba rodiče a tři děti obývají dvě místnosti a ještě si dovedou vzít někoho na podnájem. Ještě když jsem dělal v perníkárnách, dělala semnou jedna holčina, která u nich bydlela asi 4 měsíce, za měsíční nájem 4.500,- což platila ani ne za jednu místnost. Největší paradox na tom je, že slečna platila nájem skoro za celý byt, protože výše nájemného činí něco kolem 5000,- v těchto bytech a to mají za to, že se stěhovali z jiné časti, takže jim město nájem zvedlo, tak jak jsem uváděl v první části tohoto článku. Teď si tam pro změnu nastěhovali bratrance, nebo co to je, který je v plném invalidním důchodu a jelikož je neschopný, se o sebe postarat, o čemž bych se klidně hádal, protože působí dosti soběstačně, tak na něj ještě inkasují něco jako přídavky. Takže on tam chrápe na chodbě, na skříňce a oni na něj berou kolem 10.000,-. Peníze pobrané za nájem od předchozích podnájemníků zůstali samozřejmě nezdaněné. Ten kdo by si myslel, že by se snad slušelo dojít na finančák a tento příjem doznat, tak bych vážně pochyboval o jeho zdraví. Tyhle lidi to nedělaj. Ty vědí, jak ždímat stát, ale jak mu dávat, to už je nikdo nenaučil.

Když si to sečtu, je tady na našem bloku celkem 5 heren, kde každý měsíc, přesně po dávkách nenajdete pomalu nikoho jiného, než naše čokoládové spoluobčany, kteří zde vesele mastí bedny a když jim dojdou peníze, tak přeci dojdou na sociálku, kde jim zase něco dají, ne? Tahle naše rodinka je na tom skoro stejně, protože do práce, to je pro ně skoro cizé slovo, ale teď jsem ještě zapomněl, že pan Horvát vlastně podniká. Sice jsem se nedozvěděl jak, ale má, takovej pocit, že živnostenský úřad nedává IČO na kradení kol. Na konec ještě podotknu, že kdyby jste náhodou nevěděli, jak získat za rok peníze na 4 auta, tak se dojděte zeptat pana Horváta. Ten to zvládá i s dávkama.

Jen doufám, že nám sem nenaserou další, do bytu který se teď zase uvolnil.

Jak byl Rákosníček málem umlácen v šalině.

Příjezd do Brna proběhl v poklidu. Žádné zpoždění, počasí docela ucházející, vypadá to, že dnes by to šlo. Vylezu z nádraží, že půjdu na šalinu, ale ještě potřebuju lístek. Tak jsem naklusal k automatu a hledám onu jízdenku na 20 minut. Nějakou záhadou jsem měl zato, že ty lístky byli, ale to se mi asi opravdu jen zdálo a tak jsem usoudil, že jsem se minule zbytečně naprdnul. To neva, koupil jsem si za 18, na 40 minut, to bohatě stačí a vyběhl na zastávku. Stejně jako vždy, ani dnes mě Brno nezklamalo a první zážitek mě potkal už tam.

Bezdomovec na zastávce, co se hrabe v koši a loví tam nějakýho toho vaťana, z kterého by si ještě zakouřil, to je obrázek pro Brno zcela běžný. Tenhle však už svou kořist měl a chystal se ji zapálit. Jen jsem na něj hodil oko, jestli to není nějaká známá firma, ale nebyl. Čeho jsem si však všiml, a to jsem asi radši neměl, bylo to, že mu u nosu vysela nudle jak námořnický lano, a ještě tak hnusně zelená, že jsem měl co dělat abych nevrhnul. Přeci jen po ránu je má citlivost žaludku na jiné úrovni než odpoledne.

Šalina dojela. Naskočím do ní a zaberu flek hned vzadu, je docela plná, přeci jen byl všední den a študáci hnali do školy a někteří lidé do zaměstnání. Usednu na sedadlo a spokojeně vyhlížím, co se děje na ulici. Za mnou sedí nějaký pán, hned u okénka a vedle paní, asi tak kolem 50tky, která sedí na stejné úrovni semnou. Vedle stála asi její dcera, nebo snacha, a vedli vášnivou debatu. Z rozhovoru bylo patrné, že starší z dvojce, byla účastníkem dopravní nehody, kterou nejspíš zavinil její syn a nebo zeťák. Bylo znát, že paní je z toho docela na větev, ale co bylo ještě horší, že patřila k lidem, co nemít ruce, tak se ani nedomluví. V jejím zápalu vyprávění máchala rukama kolem sebe, hlava nehlava. Cožpak o to, ať si mává, ať se třeba na hlavu staví, ale mlátit do zad by mě vážně nemusela. Co její rozmach, to herda do zad. Paní byla do debaty natolik zažraná, že to asi ani nepostřehla a ani jí nebylo divný, že se pořád posouvám dopředu. Nechybělo mnoho a asi bych jí něco od plic řekl.

Na neštěstí jela až na konečnou, stejně jako já. Jediné co mě zajímalo bylo to, jestli je to vážně tak necítitelné když do někoho tlučete.

Jak Rákosníček opravoval telefon, aneb jak ho resuscitovat a né zabít.

Můj mobilní tydlifon už je nějaký ten pátek out, podle trendů, které jsou v dnešní době na trhu, už patří mezi historické kusy, ale mě to ani tak moc nevadí. Sžil jsem se s ním, i když Sonny Ericsson není zrovna značka, ze které bych byl nějak na křivo. Prostě a jednoduše, mám ho a zatím to měnit nebudu. Co bylo ale příčinou toho, že jsem musel vykonat první pomoc?

Už nějaký ten pátek mi blbne tlačítko 5 a tím pádem i písmenka j,k,l, což je docela naprd, když chcete psát smsku a nebo potřebujete napsat něčí číslo a nejen to, jelikož 5tka se používá dost často i v Java hrách. Telefonus toho vytrpěl opravdu dost a dovolím si říct, že by zasloužil i vyznamenání, za to všechno čím vším si prošel. Jeho šrámy jsou hlavně způsobené častými pády. Kdybych to měl teď počítat, tak tady budu sedět asi ještě zítra ráno. Bylo jich opravdu požehnaně. Jedno se mi tlačítko podělalo úplně a tak jsem začal operovat. Nejdřív přišel na řadu potravinářský líh, který by měl jeho vnitřek vyčistit. Myslel jsem si, že jedna z možností, proč to nejde, je to, že je pod klávesou nějaký humus a jelikož tento model nemá odnímatelný kryt, zkusil jsem variantu výplachu. Namočil jsem vatičku do lihu a začal jí zlehka otírat v místě, kde je malinkatá škvírka, mezi čudlíkem a krytem.

Jelikož jsem ale kopyto, tak jsem si telefon dost blbě nahnul a ten líh mi natekl mezi displej a kryt. To by ani tak nevadilo, ale jen do té doby, než to tam zaschlo a udělalo mi to na druhé straně skla dost pěknou mapu. V tu chvíli jsem myslel, že to prostě ještě není dost suchy, a tak jsem founa posadil na topení, aby se to dobře vypařilo. Jenže za hodinu se potvrdilo to, že ta mapa tam už prostě zůstane. Tak jsem si řekl: „No co, víc už to posrat nemůžu, tak ho prostě vykoupu.“ Vytáhl jsem baterku, simku a paměťovou kartu, abych měl alespoň nějakou jistotu, že to ještě vůbec někdy najede a pustil se do praní. Teplá voda, trochu mýdla a kartáček na nehty, to byli mé další operační nástroje. Aby se to nemotalo, tak jsem to mýdlo trochu víc napěnil a jak mi to zase nateklo mezi displej a kryt, vypadal můj foun spíš jak bublifuk a né jako telefon.

Přišlo na řadu odsávání. Když dostal pořádnou sprchu a bubliny udělali pá pá do kanálu, začal jsem z něj vyhrkávat vodu ven, aby to neschlo, až bůh ví do kdy. Asi po půl hodině kvalitního hrku, byla voda skoro venku. Aby se proces urychlil, dal jsem ho zase na topení, kde schnul asi dvě hodiny. Musel jsem ho neustále otáčet, protože se voda odpařuje nahoru, takže buď foťák anebo displej byli v zahalení mlhy. Tahle mobilní grilovačka však neměla konce a čekaní na úplné doschnutí mě dosti unavovalo a tak jsem povolal na scénu fén.

Jelikož tady fén používá jen mamka, a to ještě jen v úterý a na podzim, máme taky dobrýho pradědečka. Naštěstí však nebyl foun vybíravý a zvládl vyfénovat i bez difuzéru =D. Asi po pěti minutách, kdy už mě dost pálila ruka jsem se na to vybodnul a odhodlal se k vložení srdce. Naskládal jsem zase zpět všechno jak má být a zmáčknul tlačítko power. Telefon naběhl, což mě uklidnilo a už jsem jen čekal, až budu zadávat pin a zkusím, jestli to jede. Bohužel, ani po výplachu nebylo vyhráno a tlačítko stále nejevilo známky života. To už jsem byl zoufalí a dost nervní, co s tím mám ještě udělat, aby to šlo. Ještě jsem zkusil další z léčby šokem a to parkrát s ním jebnout o zem. Stále nic.

Takhle jsem s ním házel několikrát za sebou a modlil se, aby se to rozjelo. Ale pořád mi to bylo plat prtný. Nakonec se telefon rozjel ve sváru krytu a ukázal, že se do něj tedy násilím dostanu. Tak jsem vzal hodinářský šroubováky a začal se v tom sťourat. Otevřít se mi ho ale stejně nepodařilo. Už jsem byl hodně blízko, ale prostě si to řeklo, že ne. Ale pak to přišlo. Povolilo lepidlo, co drží kryt na klávesnici a konečně mě to pustilo tam, kam potřebuju. Vytrhl jsem onen kryt, vyrval klávesnici i za cenu že bych to pak musel lepit lepidlem. Už mi to bylo úplně fuk, jak to bude vypadat, hlavně ať to funguje. Zkusil jsem podráždit tedy tlačítko 5 tak aby se zase rozjelo. Pár ďoubanců šroubovákem to vyřešilo a čudlík se zase rozběhl. Spokojeně jsem si oddychl a zase vše naskládal zpět.

No a co k tomu dodat? Kde nepomůže rozum, tam pomůže hrubá síla =D

Jak Rákosníček navštívil Brno a cestoval šalinou.

Brno village, to je pro mě vždycky trága. Nemám rád velkoměsta tipu Brno, Praha atd. Ten mumraj co tam panuje, to není na moje nervy. A nádraží v těchto městech, to je snad úplně nejhorší. Nejen že bezdomovci i přes snahu pořádkových služeb okupují haly a podchody, ale i naši kakaoví spoluobčané se rozcapují nevídaným stylem na všech možných místech. Jen jsem vylezl z vlaku, mazal jsem na šalinu, ale jelikož jsem měl ještě trochu času, než mi pojede osmička do Líšně, dal jsem si před halou jednu plicní svačinku. Za chvilku vylezla asi šestičlenná banda čokoládových bab a začala se o něčem dohadovat. O čem nevím, neumím prasečí řeč =). Jedna držela kelímek asi s kafem a máchala si v tom loupák. Když na sebe začali řvát, chytla amok a šlehla s ním do jednoho auta, které stalo hned před halou, nejspíš čekajíc na někoho pojížděcího. Loupák přistál na jeho střeše, kelímek pod autem a dveře zůstali ohozené hnědým nápojem.

Lidé co seděli v autě se k ničemu radši neměli a ani se jim nedivím, ono je lepší se s touto skupinou lidí nepouštět do žádných debat nebo čehokoli jiného. Prvních pár minut v Brně a hned jeden zážitek, ale to nebylo zdaleka vše.

Brno asi nikdy nezklame tím, že by jste z něj odjeli bez zážitků, nebo alespoň jednoho. Já měl už jeden a další na mě čekal. Ten druhý byl ovšem dost zábavný. Nejdřív mě dojalo, že lístky na 20 minut byli asi zrušeny, nebo já nevím co, prostě jsem je nesehnal a tak jsem si na cestu přes dvě pásma musel koupit jízdenku na 1 hodinu a ne jen na 20 minut, což by mi bohatě stačilo.

Nastoupil jsem do šaliny a zabral místo v zadní části vozu. Sluchátka v uších, hudba naplno… nic platné, stoj vydával zvuky tak hlasité, že jsem neslyšel skoro nic. Hluk a doslova kravál šaliny se však povedlo přehlučit jedné slečně, která u nádraží nastupovala také a ještě v doprovodu dvou mladíku. Bylo patrné, že tito lidé se vrací z nějakého baru, jelikož alkoholový opar se linul vozem jako mlha nad rybníkem. Další známka podnapilosti byla ta, že slečna měla co dělat aby se udržela na vlastních nohách.

Co však dokázala dokonale bylo přehlušení kraválu vozu. Nejdřív jsem se z doslechu dozvěděl, jakou má chuť na sex, jelikož její výkřik „ já bych mrdala i s tanvajákem“ hovořil za vše, pak hlasitá debata na téma ani nevím jaké, najednou mumlala, že jí nebylo rozumět a nakonec jsem byl ještě členem poroty Česko hledá superstar. Je krásné, jak lidi pod vlivem nemají zábran a stejně tak je neměla ani ta slečna. Možná že neměla ani sluch, protože její zpěv odpovídal spíš kvílení, nebo vřískání kočky, když jí šlápnete na ocas =D.

Bohužel o několik stanic dále mi zábava skončila, jelikož vystoupili. Dál už byla cesta docela v klidu. A co z tohoto plyne? Ani vám nevím, ale je jisté, že za 22 korun to bylo dost dobrý divadlo. =D

Jak Rákosníček koukal na rally na živo.

Včerejší den pro mě začal dosti brzo. Přesto že byla sobota a každý normální člověk ve 4 ráno ještě spí, nebo se vrací z nějakého mejdla, já jsem vstával na vlak do Brna. Měl jsem na včerejšek domluvenou brigádu u známého a vlak mi jede z Pardubic v 5:39, tak abych stihl svůj ranní rituál, vstával jsem takhle brzo. Vůbec se mi nechtělo, protože den předem jsem šel spát dlouho, moc jsem toho nenaspal a před cestou jsem šel do peřin okolo 2. hodiny ranní.

Co se dá dělat, slib je slib a peníze jsou potřeba, tak jsem to musel nějak překonat. Když jsem si udělal své ranní kafe do půllitru, posnídal odpovídající dávku nikotinu, vyvenčil se a ustrojil, vyrazil jsem na cestu směr vlakové nádraží. Chodím po svých, jelikož v tuto dobu toho ještě moc nejezdí a jelikož byla sobota, tak už tuplem ne. Narazil jsem si sluchátka do uší a hurá na vlak. Na ulici bylo ještě dost mrtvo, ani vanderníci žádní, nikde skoro ani noha. Jako vždy jsem to vzal nejkratší cestou na nádraží, což je pro mě po rychlodráze a né městem. Vysápal jsem se nahoru po namrzlých schodech bez újmy na zdraví a už to pádil na nádr.  Hudba ve sluchátkách mi krátila cestu a to dosti hlasitě. Štráduju si to dál a dál, když najednou uslyším i přes hlasitou hudbu něco ještě hlučnějšího. Otáčet se, na to jsem byl moc línej a ještě ospalej a říkal jsem si, že mě to musí minout. A taky že jo. Po rychlodráze mazala asi stovkou Audina A4, vypadala na tu novější a za ní v závěsu „Moskvič“, který měl dosti hlučnou laufnu místo výfuku. Kravál to byl jako by jeli sovětské tanky. Na tom by nebylo ani tak nic moc zvláštního, jako spíš to, že ten Moskvič začal dávat znamení o předjíždění. Tak jsem si tak říkal, že jestli ho natře, tak to je asi dobrej model.

Trvalo mu to asi 80 metrů, než se před tu Audinu dostal. Auto řvalo jako kráva a bylo jasně vidět, že z toho už víc dostat nemůže. Nebýt toho, že v levém pruhu jelo proti auto a řidič Audi pochopil, že magor  v Moskviči asi neustoupí, rozhodl se, že ho pustí před sebe, jinak by asi lítali plechy. Při tomto pohledu jsem si vzpomněl na jeden dobry frk, který toto dosti vystihuje =).

Sedí takhle dva chlápci v motorestu na jednom z odpočívadel u dálnice. Lámou do sebe jedno pivo za druhým a baví se o všem možným. O několik kilometrů dále vypověděl svému majiteli službu jeho Trabant a tak se rozhodl sehnat odtah nebo pomoc. Za chvilku se mu podařilo zastavit řidiče s vozidlem značky BMW. Chlapi se radili, co s tím a když zjistili, že se asi nic udělat nedá, navrhnul řidič BMW, že Trabantistu odtáhne na laně do nejbližšího servisu. Ještě než se vydali na cestu, říká řidič BMW Trabantistovi „ Hele, kdyby byl nějaký problém, dej mi vědět blinkrem.“ V motorestu se jednomu z pijáků začne chtít na záchod, který je ale venku z lokálu. Výjde ven a ještě než se stihne zmatnit vtrhne zpět do lokálu a řve na toho druhého: „ Týýý vole, viděl jsi to co já??? Teď venku projel Bavorák, ten ho mazal snad sto pade, za ním v závěsu trabant no a ten vůůůl bliká, že ho bude předjíždět.“

A co na konec dodat? Tak jak to říkala Helenka Růžičková v Slunce, seno a pár facek „ To co se u nás děje, to si ani v televizi nevymislí.“ =)

Jak se Rákosníček úcházel o zaměstnání, aneb jak udělat z člověka debila.

Dnes jsem byl na pohovoru v jedné firmě, nese název J - TEKT. Včera mi volala paní personální, jestli bych se nemohl dostavit dnes, na 8:00. To mi nečinilo problém a tak jsem vyrazil do několika kilometrů vzdálených Starých Čívic.  Bylo nás tam hned několik, co jsme čekali na pohovor a jelikož jsem přišel poslední, na řadu jsem se nehnal dřív jak na konec. Kolotoč  "výslechů" trval skoro hodinu, než na mně došla řada. Nervózně jsem přešlapoval po recepční hale sem a tam, než na mě došla řada.
Říkal jsem si, slečna - paní, vypadá sympaticky, to by mohlo být v poho. Když jsem došel na řadu, ještě pořád jsem si myslel, že to v pohodě bude a dobu to tak i vypadalo, ale najednou přišla nečekaná odpověď.

Já si na váš životopis vzpomínám, vy už jste sem psal (to jsem jí taky na začátku řekl...kdybych věděl, jak to dopadne, držel bych hubu). Já jsem vát tehdy napsala, že ne a myslím, že i teď u toho zůstaneme i na dále. Vy moc cestujete, takže až se usadíte, tak vám třeba i vyhovím.

S těmito slovy se ve mně začalo vařit dosti velké zlo, které nedovedu ani popsat. Člověk si myslí, že když střídá zaměstnání, že na něj vzhlíží špatně, ale že se to vztahuje i na to, že někam vyrazíte za prací, to by mě vážně nenapadlo. Co z toho tedy plyne? Dávejte si bacha na to, co píšete do svých životopisů a naučte se lhát. Né vždy se vám pravda vyplatí.
Aby se to nemotalo, poslali mě domů asi 8:40 a nejbližší spoj linky 14 směr město jel až v 9:20. Mrzlo jak sviň....tak jsem vyrazil po svých. Naštěstí ještě existují dobří lidé a jeden pán mě vzal skoro před barák.

Takže co dodat,....hledáte práci??? Hledejte dál a modlete se, aby se vám nestalo něco podobného.