Čas od času se i já musím někam dopravit, a jelikož jsou místa, kam se dostanu nejlépe vlakem, tak volím jako přepravce právě ČD. Tento dopravní kolos v republice už působí řadu desetiletí a tak by se jeho kvalita tomu taky měla rovnat, ale tomu tak bohužel není. Stává se, že vlaky, které jsou označované jako IC nebo EC (intercity, eurocity), které by měli reprezentovat právě onu společnost, která je asi i v současně době monopolem mezi kolejovou osobní dopravou, tak tomu tak ve více případech ani není. Kolikrát se stane, že právě v těchto vlacích najdete vagóny, které pamatují ještě naše babičky a vůbec nepůsobí jako mezinárodní. Kolikrát se mi taky stalo, že se ve vlaku ani netopilo, protože topení jaksi nefungovalo, anebo ho nikdo nezapnul, pokud je řízené vozovou četou (oficiální pojmenování pro takzvané štiplístky a nebo průvodčí). Několikrát se mi taky stalo, že ve vlaku ani nešla elektrika, takže nebylo večer ani vidět.
To by ale pořád nebylo tak hrozné, jako neustálé výpadky ve funkčnosti vagónů, nebo lokomotiv. Je skoro na denním pořádku, že ohlášené zpoždění je z důvodu závady na voze, anebo na lokomotivě. Tato hlášení už se pro některé z nás stávají noční můrou a s hrůzou chodíme na vlak, protože už jen čekáme, jaké zpoždění bude a co tomu bude zase příčinou. Letošní zima se taky dosti podepsala na jízdním řádu a to tím, že často se stávalo, že zamrzali výhybky a vlaky často jezdili na koridoru jen po jedné koleji. Takto jsem vyhořel několikrát před vánocemi. Dvakrát jsem se potřeboval dostat do Doubravice nad Svitavou a to v nějaký rozumný čas, tak abych stihnul udělat, co jsem potřeboval, ale ani jednou se mi to nepodařilo. Pokaždé jsem ráno vstával na vlak, jak trotl, abych ho stihnul a abych tam byl včas, ale ani jednou mi to nebylo nic platné. Poprvé jsem se dostal na nádraží asi deset minut před odjezdem, radši chodím vždycky dřív, nerad chvátám na poslední chvíli, ale jen co jsem si koupil lístek, tak na tabuli naskočilo zpoždění 15 minut. To by nebylo tak hrozné, to se dá za cestu do České Třebové stáhnout, říkal jsem si. Jenže, to by se onen rychlík, nesměl proměnit na osobák až po Moravany, odkud zase pokračoval jako rychlík. Takže jsme vymetli zastávky, které jsme nemuseli a tak jsme nabrali zpoždění ještě větší. Do Třebové se zase něco stáhlo, ale přijeli jsme s 15ti minutama a to už bylo o tři minuty déle, než jsem měl čas na přestup a na to, abych stihl spěšný vlak na Skalici.
Jenže to by vypatlanou drah, nesměla být tak veliká. Aby se počkalo na vlak, který za normálních okolností dojede ještě deset minut před odjezdem onoho spěšného vlaku, to je pro dráhy asi strašná újma, anebo děsný problém, protože neklám vám, oni ten vlak poslali pryč, ale my jsme jak kreténi stavěli na zastávkách, kde jsme ani nemuseli. Má nasranost vyústila v momentu, když jsem se dozvěděl, že onen vlak byl navíc vypravován právě z České Třebové, takže ani žádné zpoždění neměl, aby musel něco dohánět. Prostě lidi poserte se a počkejte si na něco jiného. To by mi taky asi nevadilo, kdybych však nemusel čekat skoro hodinu a to ještě na vlak, který jede z Pardubic, takže já bych mohl spát o hodinu déle a bylo by to úplně jedno. Aby se to nemotalo, týden na to, jsem potřeboval jet zase stejně, dodělat to co jsem nestihl a tak jsem zase vyrazil na nádraží, abych stihl onen vlak a pak spěšný v Třebové. Jenže už při příchodu na nádraží jsem byl zase nasranej, protože vlak už měl 50 minut zpoždění, a to ani nevyjel z Hradce Králové a to právě pro důvod závady na lokomotivě. Už mi bylo jasné, že zase nedojedu včas a že mě čeká zase doba strávená na nádraží.
Opět jsem tedy jel až o vlak déle, protože by bylo zbytečné zase přestupovat v Třebové. Co člověka nejvíc nasere je to, že spoléháte na spoj, ale nakonec se stejně nedostanete tam kam potřebujete. Lépe řečeno v čas, jelikož návaznost některých spojů je dosti chudá. Trať Praha – Pardubice – Brno patří mezi ty frekventovanější, ale přesto se stane, že se prostě nemáte jak dostat. Bylo by na čase, aby si dráhy uvědomily, že pokud chtějí inkasovat takové peníze, které vás stojí obyčejný lístek například z Pardubic do Brna, měli by taky zajistit, aby jste se tam vážně dostali. Když uvážím, že cena jízdného v jednom směru je 192,-, tak bych si taky sliboval od toho, že se tam dostanu. Jsou tratě, které nejsou tak frekventované a vlaky vesele stíhají odjezdy i příjezdy. Pokud tedy má třeba rychlík zpoždění, třeba kolem hodiny, měl by vlak EC zastavovat jako rychlík. Myslím si, že by to nebyl zase takový problém, protože těch zastávek není tolik, kde by stavěl. Na trase Pardubice – Brno by se jednalo o 5 stanic navíc, což nezpůsobí větší zpoždění než 15 minut a to se dá dohnat, takže by se ani nic nestalo. Jenže to by musel sedět na těch drahách někdo, kdo má v hlavě mozek a ne nasráno. Teď nedávno jsem jel do Českých Budějovic a když jsem koukal, na co by mě přišel vlak tam a zpět, málem to semnou seklo. Autobusem mě to vyšlo na 2x 188,- a to tam i zpět. Vlakem bych zaplatil o skoro 300,- víc a to je to kilometrově stejné, jako po silnici. Navíc v buse nemusíte přesedat, jede přímo až tam a ještě vám za ty peníze pustí televizi.
Vlakem se musíte dostat do Prahy a při troše štěstí přesedáte jen jednou. Cesta podle času vás taky výjde na skoro stejný a to ještě nemáte jistotu, že kdyby jste měli zpoždění, že na vás ten přípoj počká. Na krátkých tratích by vás to třeba ani netankovalo, ale na takové pálce jako je právě cesta z Pardubic do Budějic je každá hodina dobrá. Další věc, která přestává fungovat je ta, že slevové jízdenky už skoro slevové ani nejsou. Dříve se dalo na zpáteční jízdence ušetřit i několik desítek korun, ale teď už máte skoro jedno, jestli jedete tam i zpět a nebo jen tam a někdy zase zpět. Jen pro představu, na trase Brno – Pardubice a zpět ušetříte na zpáteční jízdence 21,- a to na vzdálenosti 151km x 2, cena jízdenky tam i zpět stojí 363,-. Na trase Budějice -Pardubice je tato úspora skoro stejná, v porovnání na kilometry. Přes Jihlavu, což je kratší varianta (251km), by vás stála jízdenka tam i zpět 591,-, přičemž jednoduchá stojí 312,-, takže ušetříte celých 33,- a to jste ujeli trasu o 200km delší, než z PCE do Brna. Druhá a delší varianta, ale zase častější na dostupnost, je přes Prahu. Tady vás výjde jízdenka tam i zpět na 641,- (jednoduchá 338,-), vzdálenost 273km a úspora neuvěřitelných 35,-. Za dřívějšího cestování by vás to vyšlo minimálně o 100,- levněji a to ještě ve stejné kvalitě cestování. Kvalita se nezměnila, ale ceny razantně vyrostly. Tak jak říkal jeden pán štiplístek „dráhy nezdražují, ale zmenšují slevy“.
Je to docela hnus, když si vemete, že dráhy byly levnější než cestování autobusem a dnes je to úplně na opak a ještě v tak razantním rozdílu. Kvalita spojení nestojí za nic, úroveň vlaků je taky silně zoufalá a na to, abychom jezdili Pendolinem, tak na to má vážně jen málo kdo, vyhodit za jízdenku ještě o 200,- víc, jen proto, že jedete v o něco lepším vlaku. Je fakt, že co se zrušil příplatek za IC, který činil 30,-, bez omezení na kilometry a EC 60,-, tak se taky razantně změnila kvalita těchto vlaků. O rychlících ani nemluvim, to by jeden blil, možná i dva. Vágóny pomalu jak za války, když topí, tak máte vyhráno, ale zase se musíte smířit s tím, že si nesednete na prkínko na záchodě a taky s tím, že to z vás možná vytřese duši. Dráhy převážně renovují staré vozy, ale tato údržba není kolikrát už po roce ani poznat. Takže co k tomu dodat? Možná jen to, že by se mělo ministerstvo dopravy zamyslet nad tím, jak je možné, že takový kolos, vydělávající několik miliard ročně, není schopný udržet morálku na nějaké normální hranici.
Na závěr ještě dodám své letité přísloví: „Pokud někam jedete a nedej bóže spěcháte, využijte služeb Českých Drah. Máte zaručenou jistotu, že to nestihnete.“ Dojet na čas se společností České Dráhy a.s. je skoro stejný úspěch jako vyhrát ve sportce.
Zvyšte si +1 nebo Like na FB
pátek 28. ledna 2011
středa 26. ledna 2011
Rákosníček a vznikající gheto v naší ulici
Jen pro ty, kdo by náhodou ještě nevěděli, co je to gheto, jedná se o čtvrť města, nebo nějaký objekt, kam se stěhují rasové menšiny. Za Hitlera se tvořila židovská gheta, kam byli židé vystěhováni ze svých domů a bytů, aby byli v celistvé komunitě na jednom místě. Hitler toto opatření požíval hlavně z důvodů organizačních a taky proto, že židovská komunita měla dost veliký majetek a byty na úrovni. Ty zůstali tak jak byli a židé byli přesunuti do gheta, kde byla kultura bydlení na daleko jinší úrovni, často se jednalo o byty 3 a 4 třídy, bez vybavení a se společným sociálním zařízením. Dnešní gheta už jsou jiná a jsou osídlená především romskou komunitou. Tato gheta byla ještě do nedávna v Pardubicích tři. Jedno se nacházelo v Husově ulici na Židově, poblíž věznice, další bylo v Rokycanově ulici, kde se jedná o odstrčenou část města, poblíž tratě směr Česká Třebová a to poslední, pro nás z Češkovy ulice nejnepříjemnější, to bylo zrovna na rohu naší ulice, s rohem ulice Teplého. Já mluvím v čase minulém, ale je to stále aktuální, i když v Rokycanově ulici už je mám takový dojem jen drtivá menšina.
„Dům hrůzy“, tak je odjakživa nazýván ještě takzvaný „rohák“, který už léta slouží jako dům právě pro romské občany. Dobu to byl barák, který byl jako jiné, ale postupem času se zde zavedla bezpečnostní opatření, jako jsou kamery na chodbách, kvůli častému výskytu injekčních stříkaček, které se válely po chodbách domu a pak taky kvůli častým sporům mezi samotnými Romy. Další kamerový systém byl nainstalován na sloup veřejného osvětlení, kde je nasměrován do naší ulice a do ulice Teplého, směrem do města. Tyto kamery měli zabránit tvorbě nehorázného bordelu, který se tvořil jak u kentejnérů u tohoto domu, tak i na ulicích jemu přilehlých. Tento systém svůj úkol splnil, myslím si, že dost dobře, co se týče vnitřních prostor, nemám tušení. Další opatření přišlo ze strany města v momentu, kdy už jim došla trpělivost s neplatiči, a obecný dům se změnil na ubytovnu. Tento krok taky umožnil městu neplatiče vystěhovat, bez náhrady bydlení, jelikož na ubytovnu už se nevztahují zákony, jako na obecní byty. Takže nezaplatíš jednou, dostaneš podmínku, nezaplatíš podruhý a jdeš. Jeden čas se tady stěhováci nezastavili, ale tato doba už je taky pryč. A však další podpásovka od města, která přišla už taky před několika lety, byla ta, že nám začali stěhovat Romy do baráků. Všechny uvolněné byty, které zde byli, obsadila právě romská menšina, jestli se tomu dá vůbec ještě tak říkat.
Je fakt, že mezi nimi jsou i slušné vyjímky, ale to by se dalo spočítat na několika málo prstech. První příval přišel už před léty, ale tím to tady odstartovalo. Hned tři rodiny s dětmi byli nastěhovány do našeho a protějšího baráku, který s námi sousedí přes dvůr. Do našeho šla rodina jedna, do protějšího ty zbylé dvě. Už tehdy jsme tušili, že to nebude nic dobrého a nemýlili jsme se. Hlavními aktéry častých sporů byla rodina Horvátova, která bydlí ještě do dnes v našem domě. Vymlácené vchodové dveře tady byly na všedním programu, jelikož pan Horvát neudělá nikomu nic dobrého a dluží na koho se podívá a právě ti lidé si sem za ním chodí vyřizovat účty, což často odnese i zařízení domu. Nejdná se však jen o nějaké maličkosti. V minulosti mu zde někdo podpálil i botník, což zaneřádilo celý dům a muselo se nechat vymalovat. Je jasné kdo to taky zaplatil. Celý barák v navýšeném nájmu. Další kiks, který má na svědomí byl ten, že odebíral na černo elektriku ze společné a tím působil baráku ztrátu na společné energiii. Na to mu však přišli a tehdy byli odpojeni celkově. O krádežích ani nemluvím. Nejedná se o nic velkého, ale kolo by vám tady dlouho v celku nevydrželo. Tehdy jsem dostal od mamky ke svátku 500,- abych si mohl koupit nové zadní kolo na Favorita, které jsem měl už úplně kapůt. Kolo jsem si koupil, namontoval a za týden už jsem ho neměl. Jenže je tady taky problém s tím, dokud ho za tu pracku někdo nechytí a neusekne mu ji, tak mu taky nikdy nic nedokážete. Další super věc, kterou si na nás tato rodinka přichystala, bylo posezení venku pod našimi okny, kde se v létě do pozdních hodin debatovalo, vypíjelo a kouřilo o sto šest. Nedalo se větrat, jelikož všechen ten kouř co šel ze spodu nám lítal přímo do bytu a poslouchat uřvanou paní Horvátovou, to nikoho taky dlouho nebaví a tak se naše řada bytů rozhodla zakročit. Docílili jsme toho, že si ono posezení přesunuli na druhou stranu a tak vyhulují pro změnu byty jiné. S uvolněním dalších bytů na nás přišla opět obava, koho nám sem zase naserou a proto jsme se vydali na hned vedle sídlící úřad, abychom zabránili tvoření dalšího gheta, alespoň tady. Tehdejší starosta městského obvodu 5, do kterého spadáme, pan Kňava, nám tehdy slíbil, že Romské občany nám sem stěhovat nebudou, ale toto se hned ukázalo jako kec. Je fakt, že do našeho baráku to nebylo, ale zase do dvora přibyli další dvě rodiny……
Jedna byla klidná, jelikož se jednalo o starší lidi a ta druhá, to už byl jiný odvar. Už dvakrát se taky stalo, že se Romové stěhovali kvůli Romům pryč a to proto, že se styděli za jejich chování a soužití ve stejné lokalitě bylo pro ně nesnesitelné. Nám ale taková možnost nenáleží a to z důvodů, že je málo bytů, kam bychom se mohli přestěhovat a hned další je ten, že pokud vyměníte byt, ať už za větší, menší, nebo stejný, automaticky vám vyroste nájem o několik set nahoru. Už takhle nás dost ždímou a v každé vlně navýšení město využije nejvyšší možnost navýšení. Město nám tehdy po onom požáru nechalo udělat nové vchodové dveře do domu, aby se zabránilo vniku cizích osob, jelikož ty staré byly už v dezolátním stavu a tento účel a ani účel jako takový vůbec neplnily. Tyto nové dveře však bez újmy vydržely ani ne půl roku. Netrvalo dlouho a už zase byly zdevastované, jelikož se zase na pana Horváta dobývali vymahači svých dluhů a druhá věc, když nemáte klíče, není nic snadnějšího, než je vyrazit, a nebo si je nějakým způsobem zablokovat, aby se vám nezavřely. Jenže toto dopadlo tak, že vrchní část lišty, která překrývá obě křídla, byla urvána a tím se celé dveře mohli měnit zase. Další super věc od města přišla v okamžiku zřízení pořádkové čety, která se má starat o okrsek který jí připadá.
Tato četa jezdí s kárama a většinou sbírá odpadky na chodnících a v parcích. Tyto káry však parkují u nás na dvoře. To by snad ani tak nevadilo, jako spíš to, že máme plechové vrata, přes která se dostanete k domům a ty dělaj kravál jak kráva, když se otevírají a ještě větší, když se zavírají. Už nejsou nejmladší a hodně utrpěly právě kvůli romským dětem, které se na nich v hojném počtu vozili. A jelikož se jedná už o starší materiál, tak se po čase už zkroutily, takže je zaklínit zase do sebe, to je dosti dlouhý boj. V loňském roce přišla další vymoženost a to Brano. Toto zařízení bylo nainstalováno na naše dveře u baráku a na právě zmiňovaná vrata. Toto zařízení má plnit funkci samostatného zavírání dveří a třeba i zamezení bouchnutí, když vám vichřice vyrve dveře z ruky. Jenže to by to zařízení muselo fungovat. Jak je zvykem, tady prostě nic nevydrží, takže je jasné, že Brano nezavírá samo, tak jak se s oblibou říká, ale ty dveře si musíte zase dovírat samy. A proč? No protože zase někdo nemá klíče, tak narve klacek pod dveře, aby se mu nezavřeli, ale už ho jaksi nevindá a pokud to tam necháte několik dní, stačí i den, tak se stane jednoduchá věc, a to ta, že se dveře vliven počasí zkroutí a už zákonitě nedovřou.
Tento problém pan Horvát asi vyřešil tím, že si tedy do zdi nadrzo vyvrtal díru, narval tam sroub a místo klacku brzdí dveře přes provázek, který omotá kolem kliky. Myslím, že je to šetrnější způsob, ale o to tady ani tak nejde. Problém je v tom, že jaksi venku není touhle dobou zrovna nejtepleji a všechna ta zima letí do baráku a tím vám ochlazuje i byt. A jelikož tady snad nejsou dveře, které by těsnily průvan, tak je to citelně znát. Při řešení veškerých sporů to dopadne však bez výsledku a to proto, že město snima nic neudělá, protože jsou z nich jen posraný, policajti jak by smet a když jsem zakročil já, skončil jsem na přestupkové komisi, kde však paní zjistila, že si za tím stojím, že semnou nic nehne a když jsem jí na dotaz „Vám nevadí, že budete platit pokutu až 5 tisíc?“ odpověděl, že mi to nevadí, jelikož to platit nebudu, usoudila, že nemá cenu cokoli dál řešit a celou věc uzavřela. S úsměvem však dodala, že mně plně rozumí, ale že to takhle prostě nejde, na což jsem jí řekl „Ano, to máte pravdu, takhle to dál nejde, takže se s tím musí něco dělat.“ Můj zásah tehdy vyvolal po baráku velké haló a byl na dobu klid, ale jen do doby, než se zase oteplilo.
Léto, to je asi nejhorší doba, kdy poznáte, jaké to je, bydlet ve stejné lokalitě s Romama. Přes zimu jsou většinou zalezlí, ale jak se oteplý, tak to začíná. Diskotéky před barákem do ranních hodin, řev na ulicích, okopávání aut balónem, protože není nic lepšího, než hrát fotbal na silnici, kravál, řev, rvačky, u kterých pravidelně fandím, aby už konečně nějakej chcípnul. Teď si možná říkáte, že je to rasistické, nebo cokoli jiného, ale po více jak 20ti letech v této ulici, by jste asi taky tak fandili. V loňském roce nám taky rozvojový fond, který spravuje městské nemovitosti, udělal nově osvětlení průjezdu a dvora. Klasické žárovkové světla vyměnilo za halogeny, které reagují na pohyb a jsou napojeny na stmívač, aby nesvítily i za světla. To však v zimním období nefunguje jak má a tak se vám stane, že svítíte i za bílého dne. Rodina Horvátova ovšem vynalezla další řešení, jim výhodné. Tak jak se to léta dělalo, třeba při úklidu společných prostor, nacpala se špejle do vypínače, aby světlo svítilo a vy ho tak nemuseli pořád zapínat. Jenže to zase likvidovalo časovač, který má za úkol, po určitém intervalu světlo zase zhasnout. Ten se dlouhým zablokováním vypálil a tak jste si na chodbě rozsvítili a nedošli jste ani na první patro, aniž by vám to nezhaslo. Jenže Horvátovi tu špejli nevytáhli, tak jak jsme to dělali my a tak to každou chvíli svítilo bůh ví jak dlouho a ono zařízení šlo do prdele.
Co nám udělali ony halogeny, předělal se i systém, jakým se rozsvěcí světlo v domě a v průjezdu. Ten je nastaven tak, že když rozsvítíte v domě, tak se automaticky ještě rozsvítí v průjezdu, takže by jste měli na jedno zmáčknutí dojít až před barák. Tohle je však už zase zdemolované a tak už několik týdnů chodíme průjezdem po tmě. A proč? No protože paní Horvátová s panem Horvátem, chodí neustále kouřit do průjezdu a oni na to potřebují vidět, tak se zase vesele zablokuje vypínač a ten tentokrát neodpálil časovač, ale senzor na fotobuňce a to světlo je vyřešené tak inteligentně, že jakmile je toto rozbité, tak svítí furt. Tři dny to takhle svítilo, než se mamka nasrala a vypla to přes pojistky, protože veškerou propálenou energii zaplatíme my…..
Aby se to nemotalo a neměli jsme tady moc velký klid, neustále si sem ona rodinka stěhuje někoho do podnájmu. Jen pro vaší představu, bydlí v bytě 1+1 a to o velikosti cca 45m2 a to v dosti hojném počtu. Oba rodiče a tři děti obývají dvě místnosti a ještě si dovedou vzít někoho na podnájem. Ještě když jsem dělal v perníkárnách, dělala semnou jedna holčina, která u nich bydlela asi 4 měsíce, za měsíční nájem 4.500,- což platila ani ne za jednu místnost. Největší paradox na tom je, že slečna platila nájem skoro za celý byt, protože výše nájemného činí něco kolem 5000,- v těchto bytech a to mají za to, že se stěhovali z jiné časti, takže jim město nájem zvedlo, tak jak jsem uváděl v první části tohoto článku. Teď si tam pro změnu nastěhovali bratrance, nebo co to je, který je v plném invalidním důchodu a jelikož je neschopný, se o sebe postarat, o čemž bych se klidně hádal, protože působí dosti soběstačně, tak na něj ještě inkasují něco jako přídavky. Takže on tam chrápe na chodbě, na skříňce a oni na něj berou kolem 10.000,-. Peníze pobrané za nájem od předchozích podnájemníků zůstali samozřejmě nezdaněné. Ten kdo by si myslel, že by se snad slušelo dojít na finančák a tento příjem doznat, tak bych vážně pochyboval o jeho zdraví. Tyhle lidi to nedělaj. Ty vědí, jak ždímat stát, ale jak mu dávat, to už je nikdo nenaučil.
Když si to sečtu, je tady na našem bloku celkem 5 heren, kde každý měsíc, přesně po dávkách nenajdete pomalu nikoho jiného, než naše čokoládové spoluobčany, kteří zde vesele mastí bedny a když jim dojdou peníze, tak přeci dojdou na sociálku, kde jim zase něco dají, ne? Tahle naše rodinka je na tom skoro stejně, protože do práce, to je pro ně skoro cizé slovo, ale teď jsem ještě zapomněl, že pan Horvát vlastně podniká. Sice jsem se nedozvěděl jak, ale má, takovej pocit, že živnostenský úřad nedává IČO na kradení kol. Na konec ještě podotknu, že kdyby jste náhodou nevěděli, jak získat za rok peníze na 4 auta, tak se dojděte zeptat pana Horváta. Ten to zvládá i s dávkama.
Jen doufám, že nám sem nenaserou další, do bytu který se teď zase uvolnil.
„Dům hrůzy“, tak je odjakživa nazýván ještě takzvaný „rohák“, který už léta slouží jako dům právě pro romské občany. Dobu to byl barák, který byl jako jiné, ale postupem času se zde zavedla bezpečnostní opatření, jako jsou kamery na chodbách, kvůli častému výskytu injekčních stříkaček, které se válely po chodbách domu a pak taky kvůli častým sporům mezi samotnými Romy. Další kamerový systém byl nainstalován na sloup veřejného osvětlení, kde je nasměrován do naší ulice a do ulice Teplého, směrem do města. Tyto kamery měli zabránit tvorbě nehorázného bordelu, který se tvořil jak u kentejnérů u tohoto domu, tak i na ulicích jemu přilehlých. Tento systém svůj úkol splnil, myslím si, že dost dobře, co se týče vnitřních prostor, nemám tušení. Další opatření přišlo ze strany města v momentu, kdy už jim došla trpělivost s neplatiči, a obecný dům se změnil na ubytovnu. Tento krok taky umožnil městu neplatiče vystěhovat, bez náhrady bydlení, jelikož na ubytovnu už se nevztahují zákony, jako na obecní byty. Takže nezaplatíš jednou, dostaneš podmínku, nezaplatíš podruhý a jdeš. Jeden čas se tady stěhováci nezastavili, ale tato doba už je taky pryč. A však další podpásovka od města, která přišla už taky před několika lety, byla ta, že nám začali stěhovat Romy do baráků. Všechny uvolněné byty, které zde byli, obsadila právě romská menšina, jestli se tomu dá vůbec ještě tak říkat.
Je fakt, že mezi nimi jsou i slušné vyjímky, ale to by se dalo spočítat na několika málo prstech. První příval přišel už před léty, ale tím to tady odstartovalo. Hned tři rodiny s dětmi byli nastěhovány do našeho a protějšího baráku, který s námi sousedí přes dvůr. Do našeho šla rodina jedna, do protějšího ty zbylé dvě. Už tehdy jsme tušili, že to nebude nic dobrého a nemýlili jsme se. Hlavními aktéry častých sporů byla rodina Horvátova, která bydlí ještě do dnes v našem domě. Vymlácené vchodové dveře tady byly na všedním programu, jelikož pan Horvát neudělá nikomu nic dobrého a dluží na koho se podívá a právě ti lidé si sem za ním chodí vyřizovat účty, což často odnese i zařízení domu. Nejdná se však jen o nějaké maličkosti. V minulosti mu zde někdo podpálil i botník, což zaneřádilo celý dům a muselo se nechat vymalovat. Je jasné kdo to taky zaplatil. Celý barák v navýšeném nájmu. Další kiks, který má na svědomí byl ten, že odebíral na černo elektriku ze společné a tím působil baráku ztrátu na společné energiii. Na to mu však přišli a tehdy byli odpojeni celkově. O krádežích ani nemluvím. Nejedná se o nic velkého, ale kolo by vám tady dlouho v celku nevydrželo. Tehdy jsem dostal od mamky ke svátku 500,- abych si mohl koupit nové zadní kolo na Favorita, které jsem měl už úplně kapůt. Kolo jsem si koupil, namontoval a za týden už jsem ho neměl. Jenže je tady taky problém s tím, dokud ho za tu pracku někdo nechytí a neusekne mu ji, tak mu taky nikdy nic nedokážete. Další super věc, kterou si na nás tato rodinka přichystala, bylo posezení venku pod našimi okny, kde se v létě do pozdních hodin debatovalo, vypíjelo a kouřilo o sto šest. Nedalo se větrat, jelikož všechen ten kouř co šel ze spodu nám lítal přímo do bytu a poslouchat uřvanou paní Horvátovou, to nikoho taky dlouho nebaví a tak se naše řada bytů rozhodla zakročit. Docílili jsme toho, že si ono posezení přesunuli na druhou stranu a tak vyhulují pro změnu byty jiné. S uvolněním dalších bytů na nás přišla opět obava, koho nám sem zase naserou a proto jsme se vydali na hned vedle sídlící úřad, abychom zabránili tvoření dalšího gheta, alespoň tady. Tehdejší starosta městského obvodu 5, do kterého spadáme, pan Kňava, nám tehdy slíbil, že Romské občany nám sem stěhovat nebudou, ale toto se hned ukázalo jako kec. Je fakt, že do našeho baráku to nebylo, ale zase do dvora přibyli další dvě rodiny……
Jedna byla klidná, jelikož se jednalo o starší lidi a ta druhá, to už byl jiný odvar. Už dvakrát se taky stalo, že se Romové stěhovali kvůli Romům pryč a to proto, že se styděli za jejich chování a soužití ve stejné lokalitě bylo pro ně nesnesitelné. Nám ale taková možnost nenáleží a to z důvodů, že je málo bytů, kam bychom se mohli přestěhovat a hned další je ten, že pokud vyměníte byt, ať už za větší, menší, nebo stejný, automaticky vám vyroste nájem o několik set nahoru. Už takhle nás dost ždímou a v každé vlně navýšení město využije nejvyšší možnost navýšení. Město nám tehdy po onom požáru nechalo udělat nové vchodové dveře do domu, aby se zabránilo vniku cizích osob, jelikož ty staré byly už v dezolátním stavu a tento účel a ani účel jako takový vůbec neplnily. Tyto nové dveře však bez újmy vydržely ani ne půl roku. Netrvalo dlouho a už zase byly zdevastované, jelikož se zase na pana Horváta dobývali vymahači svých dluhů a druhá věc, když nemáte klíče, není nic snadnějšího, než je vyrazit, a nebo si je nějakým způsobem zablokovat, aby se vám nezavřely. Jenže toto dopadlo tak, že vrchní část lišty, která překrývá obě křídla, byla urvána a tím se celé dveře mohli měnit zase. Další super věc od města přišla v okamžiku zřízení pořádkové čety, která se má starat o okrsek který jí připadá.
Tato četa jezdí s kárama a většinou sbírá odpadky na chodnících a v parcích. Tyto káry však parkují u nás na dvoře. To by snad ani tak nevadilo, jako spíš to, že máme plechové vrata, přes která se dostanete k domům a ty dělaj kravál jak kráva, když se otevírají a ještě větší, když se zavírají. Už nejsou nejmladší a hodně utrpěly právě kvůli romským dětem, které se na nich v hojném počtu vozili. A jelikož se jedná už o starší materiál, tak se po čase už zkroutily, takže je zaklínit zase do sebe, to je dosti dlouhý boj. V loňském roce přišla další vymoženost a to Brano. Toto zařízení bylo nainstalováno na naše dveře u baráku a na právě zmiňovaná vrata. Toto zařízení má plnit funkci samostatného zavírání dveří a třeba i zamezení bouchnutí, když vám vichřice vyrve dveře z ruky. Jenže to by to zařízení muselo fungovat. Jak je zvykem, tady prostě nic nevydrží, takže je jasné, že Brano nezavírá samo, tak jak se s oblibou říká, ale ty dveře si musíte zase dovírat samy. A proč? No protože zase někdo nemá klíče, tak narve klacek pod dveře, aby se mu nezavřeli, ale už ho jaksi nevindá a pokud to tam necháte několik dní, stačí i den, tak se stane jednoduchá věc, a to ta, že se dveře vliven počasí zkroutí a už zákonitě nedovřou.
Tento problém pan Horvát asi vyřešil tím, že si tedy do zdi nadrzo vyvrtal díru, narval tam sroub a místo klacku brzdí dveře přes provázek, který omotá kolem kliky. Myslím, že je to šetrnější způsob, ale o to tady ani tak nejde. Problém je v tom, že jaksi venku není touhle dobou zrovna nejtepleji a všechna ta zima letí do baráku a tím vám ochlazuje i byt. A jelikož tady snad nejsou dveře, které by těsnily průvan, tak je to citelně znát. Při řešení veškerých sporů to dopadne však bez výsledku a to proto, že město snima nic neudělá, protože jsou z nich jen posraný, policajti jak by smet a když jsem zakročil já, skončil jsem na přestupkové komisi, kde však paní zjistila, že si za tím stojím, že semnou nic nehne a když jsem jí na dotaz „Vám nevadí, že budete platit pokutu až 5 tisíc?“ odpověděl, že mi to nevadí, jelikož to platit nebudu, usoudila, že nemá cenu cokoli dál řešit a celou věc uzavřela. S úsměvem však dodala, že mně plně rozumí, ale že to takhle prostě nejde, na což jsem jí řekl „Ano, to máte pravdu, takhle to dál nejde, takže se s tím musí něco dělat.“ Můj zásah tehdy vyvolal po baráku velké haló a byl na dobu klid, ale jen do doby, než se zase oteplilo.
Léto, to je asi nejhorší doba, kdy poznáte, jaké to je, bydlet ve stejné lokalitě s Romama. Přes zimu jsou většinou zalezlí, ale jak se oteplý, tak to začíná. Diskotéky před barákem do ranních hodin, řev na ulicích, okopávání aut balónem, protože není nic lepšího, než hrát fotbal na silnici, kravál, řev, rvačky, u kterých pravidelně fandím, aby už konečně nějakej chcípnul. Teď si možná říkáte, že je to rasistické, nebo cokoli jiného, ale po více jak 20ti letech v této ulici, by jste asi taky tak fandili. V loňském roce nám taky rozvojový fond, který spravuje městské nemovitosti, udělal nově osvětlení průjezdu a dvora. Klasické žárovkové světla vyměnilo za halogeny, které reagují na pohyb a jsou napojeny na stmívač, aby nesvítily i za světla. To však v zimním období nefunguje jak má a tak se vám stane, že svítíte i za bílého dne. Rodina Horvátova ovšem vynalezla další řešení, jim výhodné. Tak jak se to léta dělalo, třeba při úklidu společných prostor, nacpala se špejle do vypínače, aby světlo svítilo a vy ho tak nemuseli pořád zapínat. Jenže to zase likvidovalo časovač, který má za úkol, po určitém intervalu světlo zase zhasnout. Ten se dlouhým zablokováním vypálil a tak jste si na chodbě rozsvítili a nedošli jste ani na první patro, aniž by vám to nezhaslo. Jenže Horvátovi tu špejli nevytáhli, tak jak jsme to dělali my a tak to každou chvíli svítilo bůh ví jak dlouho a ono zařízení šlo do prdele.
Co nám udělali ony halogeny, předělal se i systém, jakým se rozsvěcí světlo v domě a v průjezdu. Ten je nastaven tak, že když rozsvítíte v domě, tak se automaticky ještě rozsvítí v průjezdu, takže by jste měli na jedno zmáčknutí dojít až před barák. Tohle je však už zase zdemolované a tak už několik týdnů chodíme průjezdem po tmě. A proč? No protože paní Horvátová s panem Horvátem, chodí neustále kouřit do průjezdu a oni na to potřebují vidět, tak se zase vesele zablokuje vypínač a ten tentokrát neodpálil časovač, ale senzor na fotobuňce a to světlo je vyřešené tak inteligentně, že jakmile je toto rozbité, tak svítí furt. Tři dny to takhle svítilo, než se mamka nasrala a vypla to přes pojistky, protože veškerou propálenou energii zaplatíme my…..
Aby se to nemotalo a neměli jsme tady moc velký klid, neustále si sem ona rodinka stěhuje někoho do podnájmu. Jen pro vaší představu, bydlí v bytě 1+1 a to o velikosti cca 45m2 a to v dosti hojném počtu. Oba rodiče a tři děti obývají dvě místnosti a ještě si dovedou vzít někoho na podnájem. Ještě když jsem dělal v perníkárnách, dělala semnou jedna holčina, která u nich bydlela asi 4 měsíce, za měsíční nájem 4.500,- což platila ani ne za jednu místnost. Největší paradox na tom je, že slečna platila nájem skoro za celý byt, protože výše nájemného činí něco kolem 5000,- v těchto bytech a to mají za to, že se stěhovali z jiné časti, takže jim město nájem zvedlo, tak jak jsem uváděl v první části tohoto článku. Teď si tam pro změnu nastěhovali bratrance, nebo co to je, který je v plném invalidním důchodu a jelikož je neschopný, se o sebe postarat, o čemž bych se klidně hádal, protože působí dosti soběstačně, tak na něj ještě inkasují něco jako přídavky. Takže on tam chrápe na chodbě, na skříňce a oni na něj berou kolem 10.000,-. Peníze pobrané za nájem od předchozích podnájemníků zůstali samozřejmě nezdaněné. Ten kdo by si myslel, že by se snad slušelo dojít na finančák a tento příjem doznat, tak bych vážně pochyboval o jeho zdraví. Tyhle lidi to nedělaj. Ty vědí, jak ždímat stát, ale jak mu dávat, to už je nikdo nenaučil.
Když si to sečtu, je tady na našem bloku celkem 5 heren, kde každý měsíc, přesně po dávkách nenajdete pomalu nikoho jiného, než naše čokoládové spoluobčany, kteří zde vesele mastí bedny a když jim dojdou peníze, tak přeci dojdou na sociálku, kde jim zase něco dají, ne? Tahle naše rodinka je na tom skoro stejně, protože do práce, to je pro ně skoro cizé slovo, ale teď jsem ještě zapomněl, že pan Horvát vlastně podniká. Sice jsem se nedozvěděl jak, ale má, takovej pocit, že živnostenský úřad nedává IČO na kradení kol. Na konec ještě podotknu, že kdyby jste náhodou nevěděli, jak získat za rok peníze na 4 auta, tak se dojděte zeptat pana Horváta. Ten to zvládá i s dávkama.
Jen doufám, že nám sem nenaserou další, do bytu který se teď zase uvolnil.
čtvrtek 13. ledna 2011
Jak byl Rákosníček málem umlácen v šalině.
Příjezd do Brna proběhl v poklidu. Žádné zpoždění, počasí docela ucházející, vypadá to, že dnes by to šlo. Vylezu z nádraží, že půjdu na šalinu, ale ještě potřebuju lístek. Tak jsem naklusal k automatu a hledám onu jízdenku na 20 minut. Nějakou záhadou jsem měl zato, že ty lístky byli, ale to se mi asi opravdu jen zdálo a tak jsem usoudil, že jsem se minule zbytečně naprdnul. To neva, koupil jsem si za 18, na 40 minut, to bohatě stačí a vyběhl na zastávku. Stejně jako vždy, ani dnes mě Brno nezklamalo a první zážitek mě potkal už tam.
Bezdomovec na zastávce, co se hrabe v koši a loví tam nějakýho toho vaťana, z kterého by si ještě zakouřil, to je obrázek pro Brno zcela běžný. Tenhle však už svou kořist měl a chystal se ji zapálit. Jen jsem na něj hodil oko, jestli to není nějaká známá firma, ale nebyl. Čeho jsem si však všiml, a to jsem asi radši neměl, bylo to, že mu u nosu vysela nudle jak námořnický lano, a ještě tak hnusně zelená, že jsem měl co dělat abych nevrhnul. Přeci jen po ránu je má citlivost žaludku na jiné úrovni než odpoledne.
Šalina dojela. Naskočím do ní a zaberu flek hned vzadu, je docela plná, přeci jen byl všední den a študáci hnali do školy a někteří lidé do zaměstnání. Usednu na sedadlo a spokojeně vyhlížím, co se děje na ulici. Za mnou sedí nějaký pán, hned u okénka a vedle paní, asi tak kolem 50tky, která sedí na stejné úrovni semnou. Vedle stála asi její dcera, nebo snacha, a vedli vášnivou debatu. Z rozhovoru bylo patrné, že starší z dvojce, byla účastníkem dopravní nehody, kterou nejspíš zavinil její syn a nebo zeťák. Bylo znát, že paní je z toho docela na větev, ale co bylo ještě horší, že patřila k lidem, co nemít ruce, tak se ani nedomluví. V jejím zápalu vyprávění máchala rukama kolem sebe, hlava nehlava. Cožpak o to, ať si mává, ať se třeba na hlavu staví, ale mlátit do zad by mě vážně nemusela. Co její rozmach, to herda do zad. Paní byla do debaty natolik zažraná, že to asi ani nepostřehla a ani jí nebylo divný, že se pořád posouvám dopředu. Nechybělo mnoho a asi bych jí něco od plic řekl.
Na neštěstí jela až na konečnou, stejně jako já. Jediné co mě zajímalo bylo to, jestli je to vážně tak necítitelné když do někoho tlučete.
Bezdomovec na zastávce, co se hrabe v koši a loví tam nějakýho toho vaťana, z kterého by si ještě zakouřil, to je obrázek pro Brno zcela běžný. Tenhle však už svou kořist měl a chystal se ji zapálit. Jen jsem na něj hodil oko, jestli to není nějaká známá firma, ale nebyl. Čeho jsem si však všiml, a to jsem asi radši neměl, bylo to, že mu u nosu vysela nudle jak námořnický lano, a ještě tak hnusně zelená, že jsem měl co dělat abych nevrhnul. Přeci jen po ránu je má citlivost žaludku na jiné úrovni než odpoledne.
Šalina dojela. Naskočím do ní a zaberu flek hned vzadu, je docela plná, přeci jen byl všední den a študáci hnali do školy a někteří lidé do zaměstnání. Usednu na sedadlo a spokojeně vyhlížím, co se děje na ulici. Za mnou sedí nějaký pán, hned u okénka a vedle paní, asi tak kolem 50tky, která sedí na stejné úrovni semnou. Vedle stála asi její dcera, nebo snacha, a vedli vášnivou debatu. Z rozhovoru bylo patrné, že starší z dvojce, byla účastníkem dopravní nehody, kterou nejspíš zavinil její syn a nebo zeťák. Bylo znát, že paní je z toho docela na větev, ale co bylo ještě horší, že patřila k lidem, co nemít ruce, tak se ani nedomluví. V jejím zápalu vyprávění máchala rukama kolem sebe, hlava nehlava. Cožpak o to, ať si mává, ať se třeba na hlavu staví, ale mlátit do zad by mě vážně nemusela. Co její rozmach, to herda do zad. Paní byla do debaty natolik zažraná, že to asi ani nepostřehla a ani jí nebylo divný, že se pořád posouvám dopředu. Nechybělo mnoho a asi bych jí něco od plic řekl.
Na neštěstí jela až na konečnou, stejně jako já. Jediné co mě zajímalo bylo to, jestli je to vážně tak necítitelné když do někoho tlučete.
pondělí 10. ledna 2011
Jak Rákosníček opravoval telefon, aneb jak ho resuscitovat a né zabít.
Můj mobilní tydlifon už je nějaký ten pátek out, podle trendů, které jsou v dnešní době na trhu, už patří mezi historické kusy, ale mě to ani tak moc nevadí. Sžil jsem se s ním, i když Sonny Ericsson není zrovna značka, ze které bych byl nějak na křivo. Prostě a jednoduše, mám ho a zatím to měnit nebudu. Co bylo ale příčinou toho, že jsem musel vykonat první pomoc?
Už nějaký ten pátek mi blbne tlačítko 5 a tím pádem i písmenka j,k,l, což je docela naprd, když chcete psát smsku a nebo potřebujete napsat něčí číslo a nejen to, jelikož 5tka se používá dost často i v Java hrách. Telefonus toho vytrpěl opravdu dost a dovolím si říct, že by zasloužil i vyznamenání, za to všechno čím vším si prošel. Jeho šrámy jsou hlavně způsobené častými pády. Kdybych to měl teď počítat, tak tady budu sedět asi ještě zítra ráno. Bylo jich opravdu požehnaně. Jedno se mi tlačítko podělalo úplně a tak jsem začal operovat. Nejdřív přišel na řadu potravinářský líh, který by měl jeho vnitřek vyčistit. Myslel jsem si, že jedna z možností, proč to nejde, je to, že je pod klávesou nějaký humus a jelikož tento model nemá odnímatelný kryt, zkusil jsem variantu výplachu. Namočil jsem vatičku do lihu a začal jí zlehka otírat v místě, kde je malinkatá škvírka, mezi čudlíkem a krytem.
Jelikož jsem ale kopyto, tak jsem si telefon dost blbě nahnul a ten líh mi natekl mezi displej a kryt. To by ani tak nevadilo, ale jen do té doby, než to tam zaschlo a udělalo mi to na druhé straně skla dost pěknou mapu. V tu chvíli jsem myslel, že to prostě ještě není dost suchy, a tak jsem founa posadil na topení, aby se to dobře vypařilo. Jenže za hodinu se potvrdilo to, že ta mapa tam už prostě zůstane. Tak jsem si řekl: „No co, víc už to posrat nemůžu, tak ho prostě vykoupu.“ Vytáhl jsem baterku, simku a paměťovou kartu, abych měl alespoň nějakou jistotu, že to ještě vůbec někdy najede a pustil se do praní. Teplá voda, trochu mýdla a kartáček na nehty, to byli mé další operační nástroje. Aby se to nemotalo, tak jsem to mýdlo trochu víc napěnil a jak mi to zase nateklo mezi displej a kryt, vypadal můj foun spíš jak bublifuk a né jako telefon.
Přišlo na řadu odsávání. Když dostal pořádnou sprchu a bubliny udělali pá pá do kanálu, začal jsem z něj vyhrkávat vodu ven, aby to neschlo, až bůh ví do kdy. Asi po půl hodině kvalitního hrku, byla voda skoro venku. Aby se proces urychlil, dal jsem ho zase na topení, kde schnul asi dvě hodiny. Musel jsem ho neustále otáčet, protože se voda odpařuje nahoru, takže buď foťák anebo displej byli v zahalení mlhy. Tahle mobilní grilovačka však neměla konce a čekaní na úplné doschnutí mě dosti unavovalo a tak jsem povolal na scénu fén.
Jelikož tady fén používá jen mamka, a to ještě jen v úterý a na podzim, máme taky dobrýho pradědečka. Naštěstí však nebyl foun vybíravý a zvládl vyfénovat i bez difuzéru =D. Asi po pěti minutách, kdy už mě dost pálila ruka jsem se na to vybodnul a odhodlal se k vložení srdce. Naskládal jsem zase zpět všechno jak má být a zmáčknul tlačítko power. Telefon naběhl, což mě uklidnilo a už jsem jen čekal, až budu zadávat pin a zkusím, jestli to jede. Bohužel, ani po výplachu nebylo vyhráno a tlačítko stále nejevilo známky života. To už jsem byl zoufalí a dost nervní, co s tím mám ještě udělat, aby to šlo. Ještě jsem zkusil další z léčby šokem a to parkrát s ním jebnout o zem. Stále nic.
Takhle jsem s ním házel několikrát za sebou a modlil se, aby se to rozjelo. Ale pořád mi to bylo plat prtný. Nakonec se telefon rozjel ve sváru krytu a ukázal, že se do něj tedy násilím dostanu. Tak jsem vzal hodinářský šroubováky a začal se v tom sťourat. Otevřít se mi ho ale stejně nepodařilo. Už jsem byl hodně blízko, ale prostě si to řeklo, že ne. Ale pak to přišlo. Povolilo lepidlo, co drží kryt na klávesnici a konečně mě to pustilo tam, kam potřebuju. Vytrhl jsem onen kryt, vyrval klávesnici i za cenu že bych to pak musel lepit lepidlem. Už mi to bylo úplně fuk, jak to bude vypadat, hlavně ať to funguje. Zkusil jsem podráždit tedy tlačítko 5 tak aby se zase rozjelo. Pár ďoubanců šroubovákem to vyřešilo a čudlík se zase rozběhl. Spokojeně jsem si oddychl a zase vše naskládal zpět.
No a co k tomu dodat? Kde nepomůže rozum, tam pomůže hrubá síla =D
Už nějaký ten pátek mi blbne tlačítko 5 a tím pádem i písmenka j,k,l, což je docela naprd, když chcete psát smsku a nebo potřebujete napsat něčí číslo a nejen to, jelikož 5tka se používá dost často i v Java hrách. Telefonus toho vytrpěl opravdu dost a dovolím si říct, že by zasloužil i vyznamenání, za to všechno čím vším si prošel. Jeho šrámy jsou hlavně způsobené častými pády. Kdybych to měl teď počítat, tak tady budu sedět asi ještě zítra ráno. Bylo jich opravdu požehnaně. Jedno se mi tlačítko podělalo úplně a tak jsem začal operovat. Nejdřív přišel na řadu potravinářský líh, který by měl jeho vnitřek vyčistit. Myslel jsem si, že jedna z možností, proč to nejde, je to, že je pod klávesou nějaký humus a jelikož tento model nemá odnímatelný kryt, zkusil jsem variantu výplachu. Namočil jsem vatičku do lihu a začal jí zlehka otírat v místě, kde je malinkatá škvírka, mezi čudlíkem a krytem.
Jelikož jsem ale kopyto, tak jsem si telefon dost blbě nahnul a ten líh mi natekl mezi displej a kryt. To by ani tak nevadilo, ale jen do té doby, než to tam zaschlo a udělalo mi to na druhé straně skla dost pěknou mapu. V tu chvíli jsem myslel, že to prostě ještě není dost suchy, a tak jsem founa posadil na topení, aby se to dobře vypařilo. Jenže za hodinu se potvrdilo to, že ta mapa tam už prostě zůstane. Tak jsem si řekl: „No co, víc už to posrat nemůžu, tak ho prostě vykoupu.“ Vytáhl jsem baterku, simku a paměťovou kartu, abych měl alespoň nějakou jistotu, že to ještě vůbec někdy najede a pustil se do praní. Teplá voda, trochu mýdla a kartáček na nehty, to byli mé další operační nástroje. Aby se to nemotalo, tak jsem to mýdlo trochu víc napěnil a jak mi to zase nateklo mezi displej a kryt, vypadal můj foun spíš jak bublifuk a né jako telefon.
Přišlo na řadu odsávání. Když dostal pořádnou sprchu a bubliny udělali pá pá do kanálu, začal jsem z něj vyhrkávat vodu ven, aby to neschlo, až bůh ví do kdy. Asi po půl hodině kvalitního hrku, byla voda skoro venku. Aby se proces urychlil, dal jsem ho zase na topení, kde schnul asi dvě hodiny. Musel jsem ho neustále otáčet, protože se voda odpařuje nahoru, takže buď foťák anebo displej byli v zahalení mlhy. Tahle mobilní grilovačka však neměla konce a čekaní na úplné doschnutí mě dosti unavovalo a tak jsem povolal na scénu fén.
Jelikož tady fén používá jen mamka, a to ještě jen v úterý a na podzim, máme taky dobrýho pradědečka. Naštěstí však nebyl foun vybíravý a zvládl vyfénovat i bez difuzéru =D. Asi po pěti minutách, kdy už mě dost pálila ruka jsem se na to vybodnul a odhodlal se k vložení srdce. Naskládal jsem zase zpět všechno jak má být a zmáčknul tlačítko power. Telefon naběhl, což mě uklidnilo a už jsem jen čekal, až budu zadávat pin a zkusím, jestli to jede. Bohužel, ani po výplachu nebylo vyhráno a tlačítko stále nejevilo známky života. To už jsem byl zoufalí a dost nervní, co s tím mám ještě udělat, aby to šlo. Ještě jsem zkusil další z léčby šokem a to parkrát s ním jebnout o zem. Stále nic.
Takhle jsem s ním házel několikrát za sebou a modlil se, aby se to rozjelo. Ale pořád mi to bylo plat prtný. Nakonec se telefon rozjel ve sváru krytu a ukázal, že se do něj tedy násilím dostanu. Tak jsem vzal hodinářský šroubováky a začal se v tom sťourat. Otevřít se mi ho ale stejně nepodařilo. Už jsem byl hodně blízko, ale prostě si to řeklo, že ne. Ale pak to přišlo. Povolilo lepidlo, co drží kryt na klávesnici a konečně mě to pustilo tam, kam potřebuju. Vytrhl jsem onen kryt, vyrval klávesnici i za cenu že bych to pak musel lepit lepidlem. Už mi to bylo úplně fuk, jak to bude vypadat, hlavně ať to funguje. Zkusil jsem podráždit tedy tlačítko 5 tak aby se zase rozjelo. Pár ďoubanců šroubovákem to vyřešilo a čudlík se zase rozběhl. Spokojeně jsem si oddychl a zase vše naskládal zpět.
No a co k tomu dodat? Kde nepomůže rozum, tam pomůže hrubá síla =D
neděle 9. ledna 2011
Jak Rákosníček navštívil Brno a cestoval šalinou.
Brno village, to je pro mě vždycky trága. Nemám rád velkoměsta tipu Brno, Praha atd. Ten mumraj co tam panuje, to není na moje nervy. A nádraží v těchto městech, to je snad úplně nejhorší. Nejen že bezdomovci i přes snahu pořádkových služeb okupují haly a podchody, ale i naši kakaoví spoluobčané se rozcapují nevídaným stylem na všech možných místech. Jen jsem vylezl z vlaku, mazal jsem na šalinu, ale jelikož jsem měl ještě trochu času, než mi pojede osmička do Líšně, dal jsem si před halou jednu plicní svačinku. Za chvilku vylezla asi šestičlenná banda čokoládových bab a začala se o něčem dohadovat. O čem nevím, neumím prasečí řeč =). Jedna držela kelímek asi s kafem a máchala si v tom loupák. Když na sebe začali řvát, chytla amok a šlehla s ním do jednoho auta, které stalo hned před halou, nejspíš čekajíc na někoho pojížděcího. Loupák přistál na jeho střeše, kelímek pod autem a dveře zůstali ohozené hnědým nápojem.
Lidé co seděli v autě se k ničemu radši neměli a ani se jim nedivím, ono je lepší se s touto skupinou lidí nepouštět do žádných debat nebo čehokoli jiného. Prvních pár minut v Brně a hned jeden zážitek, ale to nebylo zdaleka vše.
Brno asi nikdy nezklame tím, že by jste z něj odjeli bez zážitků, nebo alespoň jednoho. Já měl už jeden a další na mě čekal. Ten druhý byl ovšem dost zábavný. Nejdřív mě dojalo, že lístky na 20 minut byli asi zrušeny, nebo já nevím co, prostě jsem je nesehnal a tak jsem si na cestu přes dvě pásma musel koupit jízdenku na 1 hodinu a ne jen na 20 minut, což by mi bohatě stačilo.
Nastoupil jsem do šaliny a zabral místo v zadní části vozu. Sluchátka v uších, hudba naplno… nic platné, stoj vydával zvuky tak hlasité, že jsem neslyšel skoro nic. Hluk a doslova kravál šaliny se však povedlo přehlučit jedné slečně, která u nádraží nastupovala také a ještě v doprovodu dvou mladíku. Bylo patrné, že tito lidé se vrací z nějakého baru, jelikož alkoholový opar se linul vozem jako mlha nad rybníkem. Další známka podnapilosti byla ta, že slečna měla co dělat aby se udržela na vlastních nohách.
Co však dokázala dokonale bylo přehlušení kraválu vozu. Nejdřív jsem se z doslechu dozvěděl, jakou má chuť na sex, jelikož její výkřik „ já bych mrdala i s tanvajákem“ hovořil za vše, pak hlasitá debata na téma ani nevím jaké, najednou mumlala, že jí nebylo rozumět a nakonec jsem byl ještě členem poroty Česko hledá superstar. Je krásné, jak lidi pod vlivem nemají zábran a stejně tak je neměla ani ta slečna. Možná že neměla ani sluch, protože její zpěv odpovídal spíš kvílení, nebo vřískání kočky, když jí šlápnete na ocas =D.
Bohužel o několik stanic dále mi zábava skončila, jelikož vystoupili. Dál už byla cesta docela v klidu. A co z tohoto plyne? Ani vám nevím, ale je jisté, že za 22 korun to bylo dost dobrý divadlo. =D
Lidé co seděli v autě se k ničemu radši neměli a ani se jim nedivím, ono je lepší se s touto skupinou lidí nepouštět do žádných debat nebo čehokoli jiného. Prvních pár minut v Brně a hned jeden zážitek, ale to nebylo zdaleka vše.
Brno asi nikdy nezklame tím, že by jste z něj odjeli bez zážitků, nebo alespoň jednoho. Já měl už jeden a další na mě čekal. Ten druhý byl ovšem dost zábavný. Nejdřív mě dojalo, že lístky na 20 minut byli asi zrušeny, nebo já nevím co, prostě jsem je nesehnal a tak jsem si na cestu přes dvě pásma musel koupit jízdenku na 1 hodinu a ne jen na 20 minut, což by mi bohatě stačilo.
Nastoupil jsem do šaliny a zabral místo v zadní části vozu. Sluchátka v uších, hudba naplno… nic platné, stoj vydával zvuky tak hlasité, že jsem neslyšel skoro nic. Hluk a doslova kravál šaliny se však povedlo přehlučit jedné slečně, která u nádraží nastupovala také a ještě v doprovodu dvou mladíku. Bylo patrné, že tito lidé se vrací z nějakého baru, jelikož alkoholový opar se linul vozem jako mlha nad rybníkem. Další známka podnapilosti byla ta, že slečna měla co dělat aby se udržela na vlastních nohách.
Co však dokázala dokonale bylo přehlušení kraválu vozu. Nejdřív jsem se z doslechu dozvěděl, jakou má chuť na sex, jelikož její výkřik „ já bych mrdala i s tanvajákem“ hovořil za vše, pak hlasitá debata na téma ani nevím jaké, najednou mumlala, že jí nebylo rozumět a nakonec jsem byl ještě členem poroty Česko hledá superstar. Je krásné, jak lidi pod vlivem nemají zábran a stejně tak je neměla ani ta slečna. Možná že neměla ani sluch, protože její zpěv odpovídal spíš kvílení, nebo vřískání kočky, když jí šlápnete na ocas =D.
Bohužel o několik stanic dále mi zábava skončila, jelikož vystoupili. Dál už byla cesta docela v klidu. A co z tohoto plyne? Ani vám nevím, ale je jisté, že za 22 korun to bylo dost dobrý divadlo. =D
Jak Rákosníček koukal na rally na živo.
Včerejší den pro mě začal dosti brzo. Přesto že byla sobota a každý normální člověk ve 4 ráno ještě spí, nebo se vrací z nějakého mejdla, já jsem vstával na vlak do Brna. Měl jsem na včerejšek domluvenou brigádu u známého a vlak mi jede z Pardubic v 5:39, tak abych stihl svůj ranní rituál, vstával jsem takhle brzo. Vůbec se mi nechtělo, protože den předem jsem šel spát dlouho, moc jsem toho nenaspal a před cestou jsem šel do peřin okolo 2. hodiny ranní.
Co se dá dělat, slib je slib a peníze jsou potřeba, tak jsem to musel nějak překonat. Když jsem si udělal své ranní kafe do půllitru, posnídal odpovídající dávku nikotinu, vyvenčil se a ustrojil, vyrazil jsem na cestu směr vlakové nádraží. Chodím po svých, jelikož v tuto dobu toho ještě moc nejezdí a jelikož byla sobota, tak už tuplem ne. Narazil jsem si sluchátka do uší a hurá na vlak. Na ulici bylo ještě dost mrtvo, ani vanderníci žádní, nikde skoro ani noha. Jako vždy jsem to vzal nejkratší cestou na nádraží, což je pro mě po rychlodráze a né městem. Vysápal jsem se nahoru po namrzlých schodech bez újmy na zdraví a už to pádil na nádr. Hudba ve sluchátkách mi krátila cestu a to dosti hlasitě. Štráduju si to dál a dál, když najednou uslyším i přes hlasitou hudbu něco ještě hlučnějšího. Otáčet se, na to jsem byl moc línej a ještě ospalej a říkal jsem si, že mě to musí minout. A taky že jo. Po rychlodráze mazala asi stovkou Audina A4, vypadala na tu novější a za ní v závěsu „Moskvič“, který měl dosti hlučnou laufnu místo výfuku. Kravál to byl jako by jeli sovětské tanky. Na tom by nebylo ani tak nic moc zvláštního, jako spíš to, že ten Moskvič začal dávat znamení o předjíždění. Tak jsem si tak říkal, že jestli ho natře, tak to je asi dobrej model.
Trvalo mu to asi 80 metrů, než se před tu Audinu dostal. Auto řvalo jako kráva a bylo jasně vidět, že z toho už víc dostat nemůže. Nebýt toho, že v levém pruhu jelo proti auto a řidič Audi pochopil, že magor v Moskviči asi neustoupí, rozhodl se, že ho pustí před sebe, jinak by asi lítali plechy. Při tomto pohledu jsem si vzpomněl na jeden dobry frk, který toto dosti vystihuje =).
Sedí takhle dva chlápci v motorestu na jednom z odpočívadel u dálnice. Lámou do sebe jedno pivo za druhým a baví se o všem možným. O několik kilometrů dále vypověděl svému majiteli službu jeho Trabant a tak se rozhodl sehnat odtah nebo pomoc. Za chvilku se mu podařilo zastavit řidiče s vozidlem značky BMW. Chlapi se radili, co s tím a když zjistili, že se asi nic udělat nedá, navrhnul řidič BMW, že Trabantistu odtáhne na laně do nejbližšího servisu. Ještě než se vydali na cestu, říká řidič BMW Trabantistovi „ Hele, kdyby byl nějaký problém, dej mi vědět blinkrem.“ V motorestu se jednomu z pijáků začne chtít na záchod, který je ale venku z lokálu. Výjde ven a ještě než se stihne zmatnit vtrhne zpět do lokálu a řve na toho druhého: „ Týýý vole, viděl jsi to co já??? Teď venku projel Bavorák, ten ho mazal snad sto pade, za ním v závěsu trabant no a ten vůůůl bliká, že ho bude předjíždět.“
A co na konec dodat? Tak jak to říkala Helenka Růžičková v Slunce, seno a pár facek „ To co se u nás děje, to si ani v televizi nevymislí.“ =)
čtvrtek 6. ledna 2011
Jak se Rákosníček úcházel o zaměstnání, aneb jak udělat z člověka debila.
Dnes jsem byl na pohovoru v jedné firmě, nese název J - TEKT. Včera mi volala paní personální, jestli bych se nemohl dostavit dnes, na 8:00. To mi nečinilo problém a tak jsem vyrazil do několika kilometrů vzdálených Starých Čívic. Bylo nás tam hned několik, co jsme čekali na pohovor a jelikož jsem přišel poslední, na řadu jsem se nehnal dřív jak na konec. Kolotoč "výslechů" trval skoro hodinu, než na mně došla řada. Nervózně jsem přešlapoval po recepční hale sem a tam, než na mě došla řada.
Říkal jsem si, slečna - paní, vypadá sympaticky, to by mohlo být v poho. Když jsem došel na řadu, ještě pořád jsem si myslel, že to v pohodě bude a dobu to tak i vypadalo, ale najednou přišla nečekaná odpověď.
Já si na váš životopis vzpomínám, vy už jste sem psal (to jsem jí taky na začátku řekl...kdybych věděl, jak to dopadne, držel bych hubu). Já jsem vát tehdy napsala, že ne a myslím, že i teď u toho zůstaneme i na dále. Vy moc cestujete, takže až se usadíte, tak vám třeba i vyhovím.S těmito slovy se ve mně začalo vařit dosti velké zlo, které nedovedu ani popsat. Člověk si myslí, že když střídá zaměstnání, že na něj vzhlíží špatně, ale že se to vztahuje i na to, že někam vyrazíte za prací, to by mě vážně nenapadlo. Co z toho tedy plyne? Dávejte si bacha na to, co píšete do svých životopisů a naučte se lhát. Né vždy se vám pravda vyplatí.
Aby se to nemotalo, poslali mě domů asi 8:40 a nejbližší spoj linky 14 směr město jel až v 9:20. Mrzlo jak sviň....tak jsem vyrazil po svých. Naštěstí ještě existují dobří lidé a jeden pán mě vzal skoro před barák.
Takže co dodat,....hledáte práci??? Hledejte dál a modlete se, aby se vám nestalo něco podobného.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)