Rákosníček v nemocnici - pokračování

Dneska navážu na včerejší článek který jsem nedokončil.

Kolem 1. hodiny odpoledne už na mne šla znatelná únava. Seděl jsem na židli, koukal do blba a oči se mi klížili, víčka těžkli, jednou jsem dokonce tak uklimbnul, až jsem se lekl. Když bylo něco po druhé hodině, už jsem myslel že dnes na řadu vážně nepůjdu a že mi řeknou, "až zítra". Nakonec jsem se dočkal, když o půl 3. došla sestra a řekla ať se nachystám. Převlíknul jsem se tedy do onoho "andělíčka", jak se říká té kazajce, co máte na sobě, vyfasoval injekci na uklidnění a vyrazil na cestu. Stále jsem byl v klidu, tu injekci si mohli ušetřit, ale oni to dávaj, aby se člověk tak nějak uvolnil a nedělalo mu pak problém usnout v narkóze.


Když jsme vyjeli do horního patra, kde byli sály, předali mě doktorům. Ležel jsem ještě na své posteli, když přišel jeden asistent a řekl mi, abych se přesunul na lehátko. Přikryl mě tím zeleným hadrem a nechal mě tam. Jediné co říkal, že za chvilku dojde anestesiolog a doktor, že mě řeknou co a jak a že mě uspěj. Lehce jsem jim ušetřil slova a námahu ve vysvětlování. V době, když jsem byl na předsálí na mě přišla znovu slabá chvilka, ale jelikož to bylo už v poloze ležmo, nebránilo mě nic v tom, abych usnul, což se taky stalo, takže pokud by někoho zajímalo, jaký to je, usínat v narkóze, tak vám to bohužel nepovim, protože já ani nevím, kdy mě jí dávali. Od doby kdy odešel onen asistent nevim vůbec nic. Když jsem se probudil poprvé, už jsem ležel na takzvaném dospávacím pokoji, "dospáváku" a sotva jsem zvládnul otevřít oči. Ještě jsem ani nevnímal rány, to že jsem napojenej ještě na kapačku a že mám v rameni narvanej drén na odtok tekutiny, která se po zákroku tvoří. Ono je to spíš krev a nějaký ty hnusy, ale to je jedno. Sestra postřehla že jsem proloup oči a ptala se mě, jak se cítím, tak jsem jí řek, že jsem ještě zralej spát, tak se jen pousmála a řekla mi, že takhle tuhýho pacienta, co šel z plnýho vědomí na operaci (tím jako myslela, že jsem nebyl po nehodě, nebo tak) ještě neměli, že snad nepamatuje, že by jim někdo usnul tak tvrdě ještě bez narkózy, že ani nepostřehnul, že ho napíchli a zavedli mu kanilu. Tak jsem se jen pousmál a zase jsem usnul.

Pak už jsem se probudil na svém pokoji, venku bylo ještě světlo, spoluležíci koukali na telku, zrovna šli odpolední zprávy, když jsem začal zase vnímat, ale zase jsem ještě usnul. Probudil jsem se, už bylo po zprávách. Chtělo se mi na záchod, ale ještě mi dokapávala kapačka, tak jsem říkal, že to tu chvilku ještě vydržím. Opět jsem koukal do sebe, ale už jsem vnímal okolí. Když mě to dokapalo, zazvonil jsem na sestru, aby mi to odpojila a já mohl jít na ten záchod, ale to jsem ještě zapoměl na to, že mám v rameni ten drén a vedle postele posazenou baňku, kam to teklo. Jen mě to zatáhlo, tak jsem říkal, kurnik kde to za co visím? Jelikož jsem lezl z postele druhou stranou, tak jsem si toho hned nevšimnul. Nohy jsem považoval za cizí, ještě jsem si nebyl zas tak jistej v kramflecích a tak mě přesun na záchod z pokoje...normálně tak na 20 vteřin, trval skoro 3 minuty, jak jsem se plazil.

Konečně jsem se mohl taky napít, měl jsem žízeň jak polskej zájezd. Co mě však ještě scházelo, cigáro. I přesto, že jsem sotva lezl, zbalil jsem krabičku a hurá ven. Trvalo to, ale dočkal jsem se. Sednul jsem si na lavičku a s chutí si zapálil. Myslel jsem, že si dám ještě jednu, ale znova na mě přišlo spaní, tak jsem se zvednul a plazil se zpět na pokoj. Na chodbě jsem potkal sestru, která mě okamžitě sprdla na tři doby, že jsem blázen, že se sotva proberu a už lítám po venku. Tak jsem jen nahodil nevinnej pohled, omluvil se a příště už jsem se radši ptal, aby náhodou zase nebyl problém. Když jsem dolez na pokoj, došla druhá sestra a sondovala jak mi je. Tak jsem říkal, že teď už dobře (smích), že už mě nic nechybí, tak že můžu zase spát. Tak mě jen potvrdila to, že jsem byl prej tuhej ještě před narkózou, takže pohoda jazz.

K večeři byl špenát, brambory a maso, bylo to docela dobrý, což mě překvapilo, že to má i nějakou chuť a teprve jsem si uvědomil, že mě nebylo ani zle po narkóze, takže taky pohoda. Na noc mě ještě prdli injekci na bolest. spal jsem celkem dobře, ale k ránu, toť už někde od 3 jsem se budil. Když přišla kolem 7 sestra, co měřila teploty, byl jsem ještě na půl ospalej, ale už jsem potřeboval na záchod, tak jsem vylez a začal debatit s kolegou, jestli nás teda pustěj domů. Za chvilku přišel doktor a sestra na vizitu. Zkontrolovali mě mou baňku, zjistili, že už mě to neteče, tak že mám jít na převaz a že mě teda pustěj dom. Když mi rval dolů tu "náplast", myslel jsem že si cvrknu do textilu. Přeci jen nějakej ten chlup na sobě mám a tak jsem měl depilaci gratis. Snídaně taky dobrá, dostali jsme vánočku, jogurt a nějaký rádoby kafe, zacáloval jsem 60,- a pak hurá domů.

No a to je asi tak vše, co vám k tomu můžu říct :)

Rákosníček v nemocnici

Dne 18.8.2011 byl můj nástup do nemocnice na operaci ramene. Na 7 hodinu ranní, na lačno, od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit... Cožpak o jídlo a pití, ale to kouření, to je moje smrt. Vstával jsem o půl 6 ráno, abych se dal tak nějak do kupy a vyrazil na cestu. Místo ranní cigarety jsem si dal lízátko a doufal, že mě chuť na nikotin nepřemůže dřív jak v nemocnici, jenže to bych asi nesměl mít mamku taky kuřáka, která si ráno v klidu zapálila a já slintal jak mlsnej Bernardýn. Po odchodu z domova to ve mě jen vřelo, tak jsem si říkal "mám si zapálit, nemám si zapálit". Nakonec vyhrál ten ďáblík a řekl mi, že mi bude maximálně blbě. Tak jsem si prásknul pro jistotu hned dvě, abych to tam nějak přežil, jelikož jsem věděl, že na řadu půjdu až někde kolem oběda.

Po příchodu na ambulanci jsem hned potkal paní, co šla taky na zákrok, tak jsme se dali do řeči, co má ona, co mám já a kdy zhruba jdeme na řadu. Paní byla zaměstnancem nemocnice řadu let, ale jelikož začala dlouhodobě marodit, už pro ní jaksi neměli místo a tak jí neprodloužili smlouvu. Když přišla sestra a začala nás volat na příjem, bylo někde kolem půl osmé, až tři čtvrtě na osm (hlavně že jsme tam museli být na 7. hodinu). Když jsem došel na řadu, čekal mě klasický výslech, na co jsem alergický, co jsem prodělal za nemoci, příbuzný atd. Pak jsem vyfasoval náramek se jménem a opět jsme čekali, než příjde anestesiolog. Když došel, výslech se opakoval, byl to klučina, snad stejně starý jako já, kdyby nebyl v bílém a neměl cedulku se jménem a funkcí, tak bych snad ani nevěřil že je to doktor, protože jeho mluva tomu vůbec neodpovídala, ale to mě vážně nevadilo, protože toho si člověk už vyslechnul a už dost. Těch různejch názvů a já nevím čeho ještě. Prostě semnou mluvil, jak se sobě rovným, jako dělník z kolbenky s dělníkem z kolbenky. Pak mě vysvětloval co mě čeká, jak to bude postupovat a co se bude dít celkově, prý aby lidi věděli, co je čeká a nebyli zbytečně nervózní. Pak mi ještě řekl, že mi to stejně zopakují ještě na sále, rozloučil se a předal mne dál. Ještě jednou mě prohlídnul doktor, udělal ma mě křížek, kudy mě povedou sondu a s papírama mě poslali na příjem na lůžkový oddělení. Tam jsem se nahlásil u sestry, a šel čekat za tou paní, co jsme spolu čekali už dole na ambulanci. Než nám přidělili pokoj a sebrali mě paní na zákrok, tak jsme spolu kecali o všem možným. Pak jsme se dohodli, že si dáme v šest večer sraz na chodbě, aby jsme podebatili, jaky to bylo, ale k tomu nakonec nedošlo, protože paní bylo po narkóze jaksi šoufl.

Když jí odvezli na sál, bylo kolem půl 11. Co dělat? Nic se mi nechtělo, byl jsem přiblblej, páč jsem si ráno nedal kafe a bez něj já prostě nefunguju. Tak jsem čekal na chodbě a kecal ještě s pánem, co byl semnou na pokoji. Byl tam s utrženou rotátorovou manžetou, to je takovej sval, co vám umožňuje pohyb rukou jako do kraulu. Vyfasoval takovej válec, na to mu připnuli ruku a s tím musel chodit, spát, prostě všechno, tak jsem se ho ptal, v ironii, že to musí bejt asi strašně příjemný, tak mi jen řekl, že by se na to nejradši vysral, ale že snad bude mít po půl roce konečně klid.

Bylo 12 a já stále v civilu, na chodbě, zřízenec už se ptal, jestli nejdu na řadu, tak jsem mu říkal, že mám jít kolem oběda, ale kolem kterého, že už mě neřekli (smích). Hodiny se snad zastavili, táhlo se to jak smrad, chuť na cigáro byla čím dál víc silnější, ale známka toho, že bych šel na řadu pořád v nedohlednu. Kolem jedné hodiny už jsem si říkal, jestli mě vůbec dneska ještě vemou. Strach ze zákroku jsem neměl, jediný, z čeho jsem měl drabet obavy bylo to, že mě bude zle, jak jsem si ráno zapálil, ale jinak jsem byl v tomhle směru naprosto v pohodě. Co mě však ubíjelo bylo to čekání.

No, pro dnešek stačilo, pokračování zase zítra. Zabral mě prášek, tak toho jdu využít a zalehnout :)

Rákosníček a bebino

Včera, toť 18.8.2011, jsem se ráno na 7 hodinu odebral do krajské nemocnice v Pardubicích, aby mi konečně opravili moje porouchaný rameno. Po 3 měsících pokusu o ambulantní léčbu jsem se dostal až na laparoskopické vyšetření, kde se konečně zjistilo, co mám s ramenem. Rentgen ani ultrazvuk žádnou chybu nenašli, ale rameno mě bolelo jak čert pořát stejně.

Včera jsem se však dočkal vyšetření, které odhalilo prasklinu v krytu rameního kloubu a tak mi to snad dali konečně do kupy. Psaní je pro mě teď dost obtížné, tak to tady mastím jednou rukou, ale hned jak to půjde, napíšu vám své zážitky z nemocnice :-)

Rákosníčkoviny přestěhovány

Ahojda čtenáři.

Vzhledem k tomu, že Rákosníčkoviny až doposud leželi na mém hostingu, a jelikož jejich obsah už začal být značně znát na kapacitě disku, rozhodl jsem se, že hold zkusím jednu ze služeb zdarma a to Bloggera. Do konce září tak budu snad schopen doplnit staré články a dát to tady nějak dohromady :).

Váš rákosníček