Dne 18.8.2011 byl můj nástup do nemocnice na operaci ramene. Na 7 hodinu ranní, na lačno, od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit... Cožpak o jídlo a pití, ale to kouření, to je moje smrt. Vstával jsem o půl 6 ráno, abych se dal tak nějak do kupy a vyrazil na cestu. Místo ranní cigarety jsem si dal lízátko a doufal, že mě chuť na nikotin nepřemůže dřív jak v nemocnici, jenže to bych asi nesměl mít mamku taky kuřáka, která si ráno v klidu zapálila a já slintal jak mlsnej Bernardýn. Po odchodu z domova to ve mě jen vřelo, tak jsem si říkal "mám si zapálit, nemám si zapálit". Nakonec vyhrál ten ďáblík a řekl mi, že mi bude maximálně blbě. Tak jsem si prásknul pro jistotu hned dvě, abych to tam nějak přežil, jelikož jsem věděl, že na řadu půjdu až někde kolem oběda.
Po příchodu na ambulanci jsem hned potkal paní, co šla taky na zákrok, tak jsme se dali do řeči, co má ona, co mám já a kdy zhruba jdeme na řadu. Paní byla zaměstnancem nemocnice řadu let, ale jelikož začala dlouhodobě marodit, už pro ní jaksi neměli místo a tak jí neprodloužili smlouvu. Když přišla sestra a začala nás volat na příjem, bylo někde kolem půl osmé, až tři čtvrtě na osm (hlavně že jsme tam museli být na 7. hodinu). Když jsem došel na řadu, čekal mě klasický výslech, na co jsem alergický, co jsem prodělal za nemoci, příbuzný atd. Pak jsem vyfasoval náramek se jménem a opět jsme čekali, než příjde anestesiolog. Když došel, výslech se opakoval, byl to klučina, snad stejně starý jako já, kdyby nebyl v bílém a neměl cedulku se jménem a funkcí, tak bych snad ani nevěřil že je to doktor, protože jeho mluva tomu vůbec neodpovídala, ale to mě vážně nevadilo, protože toho si člověk už vyslechnul a už dost. Těch různejch názvů a já nevím čeho ještě. Prostě semnou mluvil, jak se sobě rovným, jako dělník z kolbenky s dělníkem z kolbenky. Pak mě vysvětloval co mě čeká, jak to bude postupovat a co se bude dít celkově, prý aby lidi věděli, co je čeká a nebyli zbytečně nervózní. Pak mi ještě řekl, že mi to stejně zopakují ještě na sále, rozloučil se a předal mne dál. Ještě jednou mě prohlídnul doktor, udělal ma mě křížek, kudy mě povedou sondu a s papírama mě poslali na příjem na lůžkový oddělení. Tam jsem se nahlásil u sestry, a šel čekat za tou paní, co jsme spolu čekali už dole na ambulanci. Než nám přidělili pokoj a sebrali mě paní na zákrok, tak jsme spolu kecali o všem možným. Pak jsme se dohodli, že si dáme v šest večer sraz na chodbě, aby jsme podebatili, jaky to bylo, ale k tomu nakonec nedošlo, protože paní bylo po narkóze jaksi šoufl.
Když jí odvezli na sál, bylo kolem půl 11. Co dělat? Nic se mi nechtělo, byl jsem přiblblej, páč jsem si ráno nedal kafe a bez něj já prostě nefunguju. Tak jsem čekal na chodbě a kecal ještě s pánem, co byl semnou na pokoji. Byl tam s utrženou rotátorovou manžetou, to je takovej sval, co vám umožňuje pohyb rukou jako do kraulu. Vyfasoval takovej válec, na to mu připnuli ruku a s tím musel chodit, spát, prostě všechno, tak jsem se ho ptal, v ironii, že to musí bejt asi strašně příjemný, tak mi jen řekl, že by se na to nejradši vysral, ale že snad bude mít po půl roce konečně klid.
Bylo 12 a já stále v civilu, na chodbě, zřízenec už se ptal, jestli nejdu na řadu, tak jsem mu říkal, že mám jít kolem oběda, ale kolem kterého, že už mě neřekli (smích). Hodiny se snad zastavili, táhlo se to jak smrad, chuť na cigáro byla čím dál víc silnější, ale známka toho, že bych šel na řadu pořád v nedohlednu. Kolem jedné hodiny už jsem si říkal, jestli mě vůbec dneska ještě vemou. Strach ze zákroku jsem neměl, jediný, z čeho jsem měl drabet obavy bylo to, že mě bude zle, jak jsem si ráno zapálil, ale jinak jsem byl v tomhle směru naprosto v pohodě. Co mě však ubíjelo bylo to čekání.
No, pro dnešek stačilo, pokračování zase zítra. Zabral mě prášek, tak toho jdu využít a zalehnout :)
Žádné komentáře:
Okomentovat