Místo aby plnil účel bezpečnosti, slouží retárdér jako překážková dráha.

Bilance nehodovosti v Češkově ulici, která se nachází v problémové lokalitě Skřivánek, vzrostla za letošní léto z nuly na 400% za posledních 20let. Nikdy se zde nestalo tolik dopravních nehod, jako právě letos, od května do srpna.

Češkova ul. je známá především obecným domem pro neplatiče nájemného, ale letošní léto se zapsala i do tabulek nebezpečných ulic. První nehoda se stala v polovině května letošního roku, když pod kola rozjetého automobilu vjelo dítě na kole. Než řidička stihla zareagovat, srážka byla na světě. Tehdy se do ní i pustila řada občanů z onoho domu "hrůzy" a nebýt příjezdu policie, snad by jí i ubili.

Druhá nehoda na sebe nenechala dlouho čekat. Přesně 10 dní na to, v té samé ulici o zhruba 50 metrů dále, ten samý případ. Dítě jedoucí na kole po chodníku přejíždělo bezhlavě silnici na druhou stranu a opět se stalo neodvratitelné. Strážka vozu s dětským kolem i tentokrát naštěstí skončila pouze šokem řidičky a dítěte.

Po této nehodě už se začalo uvažovat o bezpečnostních opatřeních a však než se stihla věc dořešit úplně, stihnul uplynout i další měsíc a odehrát se další nehoda. Tentokrát však o kus dále, ale o moc velký ne. Chlapec, který se bezhlavě vyřítil z protisměrné ulice Bacháčkova vjel mladé řidičce rovnou před vůž a ta ve snaze vyhnout se mu udělala uhybný manévr, který skončil nabouráním do jiného (stojícího) auta. Srážka však stejně proběhla a slečny vůz to odnesl proraženým předním sklem a pomačkanými plechy. Vznikla tak škoda, která byla zatím nejvyšší, jelikož bylo poničeno i dajší vozidlo. Chlapec utrpěl pouze šok a nebyl ani převezen k dalšímu vyšetření. Celou událost i s chlapcem pak předala Dopravní Policie ČR i jeho rodičům.

Polovina prázdnin, tři sražení a městský obvod Pardubice 5 podniká první kroky, k zabezpečení ulice. Původním plánem bylo zrušení celeho parkovacího prostoru, po pravé straně komunikace, načež se strhla velká vlna nevole, protože už tak je v této lokalitě málo parkovacích míst. Úřad ve spolupráci s firmou Služby města Pardubic nechal vybudouvat retardér, který má snížit průjezdovou rychlost, vyznačil zónu pro průjezd touto krizovou častí na 30km/h a tím jeho veškeré kroky opadly.

Retardér od té doby slouží spíše jako překážková dráha pro děti z domu "hrůzy" a někdy i dokonce jako fotbalová branka. Nehoda se od té doby stala pouze jedna, ale zato asi nejvážnější. Dívka, která va svém kole přejížděla z chodníku na stezku, vjela rovnou pod kola rozjetého vozu. Skončila v nemocnici Pardubice s otřesem mozku a podezřením na vnitřní zranění.

Občanům této lokality bylo po jejich bouřlivé diskusi zděleno, že pan starosta dostal od paní primátorky radu, že v této záležitosti má postupovat velice opatrně, že by nerada dopadla jako pán senátor Čunek (KDU-ČSL), bývalý starosta ve Vsetíně.

Investice do retardéru tedy splnila úplně jiný účel nežli měla.

Rákosníčkův vypráskaný týden

Tak tento týden je vážně za všechny prachy. V takové prekérce jsem se už dlouho nepatlal, ale co se dá dělat, asi to bylo zase potřeba, ale zase na druhou stranu, kdyby si z toho člověk alespoň něco vzal. Nevím kde začít, páč toho bylo vážně mraky. Pondělí...co bylo v pondělí, nevim. Jen rameno, to je to co se mě pořád připomína, ale jinak nic.

Uterý...nevím zda na něj myslet v dobrém, nebo ve zlém...má otevřenost zase někde napáchala pěknou paseku, hold, co už no. Já jsem tlama, otevrená, upřímná, někdy víc, někdy míň...asi se to budu muset odnaučit, páč to dnes už není moderní a přece...musím jít s dobou =)

Středa...to jsem myslel že bude fajn, ale nakonec jsem nevěděl co kde jak proč. Prostě něco mezi beznadějí, zoufalstvím a vztekem. Ale na koho? Na sebe sama a nebo na okolí? To se těžko říká, ale taky píše. Kdo mě zná třeba ví, co a jak...ale abych se sám přiznal, nevím co a jak.

Čtvrtek... Asi mi začíná docházet středa. Možná zbytečně, ale kdyby to tak bylo, asi bych neměl pocit, že to tak je. Začínám uvažovat o svém duševním zdraví a zdravém rozumu, co jsem si chtěl zachovat co nejdéle, ale nějak se to vymklo kontrole a prostě to nešlo. Večer, nebo v noci, myšlenkové pochody, ale ne jen ledajaké. Bylo by na čase jednat. A tak jsem taky udělal. CHYBA. Neměl jsem to dělat, což zjišťuji až v neděli.

Pátek...mám pocit že si to pujdu hodit. Zoufalost a beznaděj, říkejte mi. Ale tak nějak jsem přežil. Kontrola na ORT dopadla tragicky...teda aspoň pro mne, místo ukojení mé touhy po ústupu bolesti budu trpět ještě minimálně měsíc...operace v nedohlednu a ještě musím dát ruku do pohybu, jinak nic nebude. Dvě koňské dávky analgetik, na přežití víkendu...(neděle už zase chcípám, páááč co??? Páááč leje.) a vyhlídky do budoucna skoro žádné. Stav? Zastřelit teď a nebo hned.

Sobota....mazec den. Vstal jsem asi 12:30, což je zázrak, jinak spím tak 2 až 3 hodiny denně. Lépe řečeno, odpadnul jsem jako balvan. Ale paráda. Jdu se psem, ale jen vyvenčit. To se jaksi nepovedlo a vracim se dom za 4 hodiny. Mezi tím jsem prošel Pardubice Jesničánky, kolem letiště, někudy tamtudy jsem se ocitl v Třebosicích, z tama do Dřenic (doufám že to zase nepletu, těhle dědin je to až moc) a z tama na Chrudim...co by se stalo, kdybych se stavil v Děcáku, mrknout na nový barák a podívat se po letech jak se tam maj. Zazvonim a pech, nikde nikdo, až v pondělí. Tak ještě za tepla zpět do PCE. Ale už ne tou oklikou, ale kolem hlavní. Chrudim - Medlešice je udělaná už bůh ví jak dlouho stezka, je na čase jí otestovat. Špendlíky,  mňamka, Medlešice - Mikulovice hrušky, vynikající, i přes to olovo od silnice...doma umírám v poloze sedoleh.

Dnes Neděle...probuzení už za světla...takže jako vždy...cca v půl 8, ale to je na mě ještě moc, vstávat se nebude, ale spánek už taky nenastal. První škuby v zádech a rameni, venku všelijak...klouby hlásí že se něco chystá, jako s počasím myslím. Ostatní už se nějak podá. Začínam si vyčítat, co jsem udělal ve čtvrtek a vídím, že co udělám, nikam nevede. Zvažuji návštěvu veteriny...třeba mě utratěj a bude klid =)

Noooo, moudrý s toho rozhodně nebudete, ale můžete přemýšlet =) kdyby jste se teda nudili =)

Rákosníček v nemocnici - pokračování

Dneska navážu na včerejší článek který jsem nedokončil.

Kolem 1. hodiny odpoledne už na mne šla znatelná únava. Seděl jsem na židli, koukal do blba a oči se mi klížili, víčka těžkli, jednou jsem dokonce tak uklimbnul, až jsem se lekl. Když bylo něco po druhé hodině, už jsem myslel že dnes na řadu vážně nepůjdu a že mi řeknou, "až zítra". Nakonec jsem se dočkal, když o půl 3. došla sestra a řekla ať se nachystám. Převlíknul jsem se tedy do onoho "andělíčka", jak se říká té kazajce, co máte na sobě, vyfasoval injekci na uklidnění a vyrazil na cestu. Stále jsem byl v klidu, tu injekci si mohli ušetřit, ale oni to dávaj, aby se člověk tak nějak uvolnil a nedělalo mu pak problém usnout v narkóze.


Když jsme vyjeli do horního patra, kde byli sály, předali mě doktorům. Ležel jsem ještě na své posteli, když přišel jeden asistent a řekl mi, abych se přesunul na lehátko. Přikryl mě tím zeleným hadrem a nechal mě tam. Jediné co říkal, že za chvilku dojde anestesiolog a doktor, že mě řeknou co a jak a že mě uspěj. Lehce jsem jim ušetřil slova a námahu ve vysvětlování. V době, když jsem byl na předsálí na mě přišla znovu slabá chvilka, ale jelikož to bylo už v poloze ležmo, nebránilo mě nic v tom, abych usnul, což se taky stalo, takže pokud by někoho zajímalo, jaký to je, usínat v narkóze, tak vám to bohužel nepovim, protože já ani nevím, kdy mě jí dávali. Od doby kdy odešel onen asistent nevim vůbec nic. Když jsem se probudil poprvé, už jsem ležel na takzvaném dospávacím pokoji, "dospáváku" a sotva jsem zvládnul otevřít oči. Ještě jsem ani nevnímal rány, to že jsem napojenej ještě na kapačku a že mám v rameni narvanej drén na odtok tekutiny, která se po zákroku tvoří. Ono je to spíš krev a nějaký ty hnusy, ale to je jedno. Sestra postřehla že jsem proloup oči a ptala se mě, jak se cítím, tak jsem jí řek, že jsem ještě zralej spát, tak se jen pousmála a řekla mi, že takhle tuhýho pacienta, co šel z plnýho vědomí na operaci (tím jako myslela, že jsem nebyl po nehodě, nebo tak) ještě neměli, že snad nepamatuje, že by jim někdo usnul tak tvrdě ještě bez narkózy, že ani nepostřehnul, že ho napíchli a zavedli mu kanilu. Tak jsem se jen pousmál a zase jsem usnul.

Pak už jsem se probudil na svém pokoji, venku bylo ještě světlo, spoluležíci koukali na telku, zrovna šli odpolední zprávy, když jsem začal zase vnímat, ale zase jsem ještě usnul. Probudil jsem se, už bylo po zprávách. Chtělo se mi na záchod, ale ještě mi dokapávala kapačka, tak jsem říkal, že to tu chvilku ještě vydržím. Opět jsem koukal do sebe, ale už jsem vnímal okolí. Když mě to dokapalo, zazvonil jsem na sestru, aby mi to odpojila a já mohl jít na ten záchod, ale to jsem ještě zapoměl na to, že mám v rameni ten drén a vedle postele posazenou baňku, kam to teklo. Jen mě to zatáhlo, tak jsem říkal, kurnik kde to za co visím? Jelikož jsem lezl z postele druhou stranou, tak jsem si toho hned nevšimnul. Nohy jsem považoval za cizí, ještě jsem si nebyl zas tak jistej v kramflecích a tak mě přesun na záchod z pokoje...normálně tak na 20 vteřin, trval skoro 3 minuty, jak jsem se plazil.

Konečně jsem se mohl taky napít, měl jsem žízeň jak polskej zájezd. Co mě však ještě scházelo, cigáro. I přesto, že jsem sotva lezl, zbalil jsem krabičku a hurá ven. Trvalo to, ale dočkal jsem se. Sednul jsem si na lavičku a s chutí si zapálil. Myslel jsem, že si dám ještě jednu, ale znova na mě přišlo spaní, tak jsem se zvednul a plazil se zpět na pokoj. Na chodbě jsem potkal sestru, která mě okamžitě sprdla na tři doby, že jsem blázen, že se sotva proberu a už lítám po venku. Tak jsem jen nahodil nevinnej pohled, omluvil se a příště už jsem se radši ptal, aby náhodou zase nebyl problém. Když jsem dolez na pokoj, došla druhá sestra a sondovala jak mi je. Tak jsem říkal, že teď už dobře (smích), že už mě nic nechybí, tak že můžu zase spát. Tak mě jen potvrdila to, že jsem byl prej tuhej ještě před narkózou, takže pohoda jazz.

K večeři byl špenát, brambory a maso, bylo to docela dobrý, což mě překvapilo, že to má i nějakou chuť a teprve jsem si uvědomil, že mě nebylo ani zle po narkóze, takže taky pohoda. Na noc mě ještě prdli injekci na bolest. spal jsem celkem dobře, ale k ránu, toť už někde od 3 jsem se budil. Když přišla kolem 7 sestra, co měřila teploty, byl jsem ještě na půl ospalej, ale už jsem potřeboval na záchod, tak jsem vylez a začal debatit s kolegou, jestli nás teda pustěj domů. Za chvilku přišel doktor a sestra na vizitu. Zkontrolovali mě mou baňku, zjistili, že už mě to neteče, tak že mám jít na převaz a že mě teda pustěj dom. Když mi rval dolů tu "náplast", myslel jsem že si cvrknu do textilu. Přeci jen nějakej ten chlup na sobě mám a tak jsem měl depilaci gratis. Snídaně taky dobrá, dostali jsme vánočku, jogurt a nějaký rádoby kafe, zacáloval jsem 60,- a pak hurá domů.

No a to je asi tak vše, co vám k tomu můžu říct :)

Rákosníček v nemocnici

Dne 18.8.2011 byl můj nástup do nemocnice na operaci ramene. Na 7 hodinu ranní, na lačno, od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit... Cožpak o jídlo a pití, ale to kouření, to je moje smrt. Vstával jsem o půl 6 ráno, abych se dal tak nějak do kupy a vyrazil na cestu. Místo ranní cigarety jsem si dal lízátko a doufal, že mě chuť na nikotin nepřemůže dřív jak v nemocnici, jenže to bych asi nesměl mít mamku taky kuřáka, která si ráno v klidu zapálila a já slintal jak mlsnej Bernardýn. Po odchodu z domova to ve mě jen vřelo, tak jsem si říkal "mám si zapálit, nemám si zapálit". Nakonec vyhrál ten ďáblík a řekl mi, že mi bude maximálně blbě. Tak jsem si prásknul pro jistotu hned dvě, abych to tam nějak přežil, jelikož jsem věděl, že na řadu půjdu až někde kolem oběda.

Po příchodu na ambulanci jsem hned potkal paní, co šla taky na zákrok, tak jsme se dali do řeči, co má ona, co mám já a kdy zhruba jdeme na řadu. Paní byla zaměstnancem nemocnice řadu let, ale jelikož začala dlouhodobě marodit, už pro ní jaksi neměli místo a tak jí neprodloužili smlouvu. Když přišla sestra a začala nás volat na příjem, bylo někde kolem půl osmé, až tři čtvrtě na osm (hlavně že jsme tam museli být na 7. hodinu). Když jsem došel na řadu, čekal mě klasický výslech, na co jsem alergický, co jsem prodělal za nemoci, příbuzný atd. Pak jsem vyfasoval náramek se jménem a opět jsme čekali, než příjde anestesiolog. Když došel, výslech se opakoval, byl to klučina, snad stejně starý jako já, kdyby nebyl v bílém a neměl cedulku se jménem a funkcí, tak bych snad ani nevěřil že je to doktor, protože jeho mluva tomu vůbec neodpovídala, ale to mě vážně nevadilo, protože toho si člověk už vyslechnul a už dost. Těch různejch názvů a já nevím čeho ještě. Prostě semnou mluvil, jak se sobě rovným, jako dělník z kolbenky s dělníkem z kolbenky. Pak mě vysvětloval co mě čeká, jak to bude postupovat a co se bude dít celkově, prý aby lidi věděli, co je čeká a nebyli zbytečně nervózní. Pak mi ještě řekl, že mi to stejně zopakují ještě na sále, rozloučil se a předal mne dál. Ještě jednou mě prohlídnul doktor, udělal ma mě křížek, kudy mě povedou sondu a s papírama mě poslali na příjem na lůžkový oddělení. Tam jsem se nahlásil u sestry, a šel čekat za tou paní, co jsme spolu čekali už dole na ambulanci. Než nám přidělili pokoj a sebrali mě paní na zákrok, tak jsme spolu kecali o všem možným. Pak jsme se dohodli, že si dáme v šest večer sraz na chodbě, aby jsme podebatili, jaky to bylo, ale k tomu nakonec nedošlo, protože paní bylo po narkóze jaksi šoufl.

Když jí odvezli na sál, bylo kolem půl 11. Co dělat? Nic se mi nechtělo, byl jsem přiblblej, páč jsem si ráno nedal kafe a bez něj já prostě nefunguju. Tak jsem čekal na chodbě a kecal ještě s pánem, co byl semnou na pokoji. Byl tam s utrženou rotátorovou manžetou, to je takovej sval, co vám umožňuje pohyb rukou jako do kraulu. Vyfasoval takovej válec, na to mu připnuli ruku a s tím musel chodit, spát, prostě všechno, tak jsem se ho ptal, v ironii, že to musí bejt asi strašně příjemný, tak mi jen řekl, že by se na to nejradši vysral, ale že snad bude mít po půl roce konečně klid.

Bylo 12 a já stále v civilu, na chodbě, zřízenec už se ptal, jestli nejdu na řadu, tak jsem mu říkal, že mám jít kolem oběda, ale kolem kterého, že už mě neřekli (smích). Hodiny se snad zastavili, táhlo se to jak smrad, chuť na cigáro byla čím dál víc silnější, ale známka toho, že bych šel na řadu pořád v nedohlednu. Kolem jedné hodiny už jsem si říkal, jestli mě vůbec dneska ještě vemou. Strach ze zákroku jsem neměl, jediný, z čeho jsem měl drabet obavy bylo to, že mě bude zle, jak jsem si ráno zapálil, ale jinak jsem byl v tomhle směru naprosto v pohodě. Co mě však ubíjelo bylo to čekání.

No, pro dnešek stačilo, pokračování zase zítra. Zabral mě prášek, tak toho jdu využít a zalehnout :)

Rákosníček a bebino

Včera, toť 18.8.2011, jsem se ráno na 7 hodinu odebral do krajské nemocnice v Pardubicích, aby mi konečně opravili moje porouchaný rameno. Po 3 měsících pokusu o ambulantní léčbu jsem se dostal až na laparoskopické vyšetření, kde se konečně zjistilo, co mám s ramenem. Rentgen ani ultrazvuk žádnou chybu nenašli, ale rameno mě bolelo jak čert pořát stejně.

Včera jsem se však dočkal vyšetření, které odhalilo prasklinu v krytu rameního kloubu a tak mi to snad dali konečně do kupy. Psaní je pro mě teď dost obtížné, tak to tady mastím jednou rukou, ale hned jak to půjde, napíšu vám své zážitky z nemocnice :-)

Rákosníčkoviny přestěhovány

Ahojda čtenáři.

Vzhledem k tomu, že Rákosníčkoviny až doposud leželi na mém hostingu, a jelikož jejich obsah už začal být značně znát na kapacitě disku, rozhodl jsem se, že hold zkusím jednu ze služeb zdarma a to Bloggera. Do konce září tak budu snad schopen doplnit staré články a dát to tady nějak dohromady :).

Váš rákosníček

Ultras Hradce Králové v Pardubicích

Asi 50 fanoušků tvrdšího jádra, vyrazilo dnes kolem 9 hodiny ranní na pochod Pardubicemi. Příčina? Utkání Votroků s domácím celkem FK Pardubice (domácí 1:2 hosté). Zápas začínal v 10 hodin a tak se příznivci sousedního Hradce už od ranních hodin sjížděli do města perníku, aby svůj celek podpořili.

Jejich tvrdší jádro tvořené pravicovými extrémisty se vydalo na pochod na stadion po vlastní ose a tak nechyběli ani menší potyčky mezi těžkooděnci, kteří celý přesun bedlivě sledovali a fanoušky, kteří byli posilněni alkoholem. Vzhledem k tomu, že bydlím ve čtvrti Skřivánek, kde je značný počet našich hnědých spoluobčanů, zde se dbalo na bezpečnost nejvíc, hlavně při návratu ze stadionu na nádraží. Skupinka fanoušku se totiž zastavila u zdejšího domu hrůzy, který je osídlen z drtivé většiny právě Rómy. Aby zde nedošlo k nějakým nepokojům a nebo k šarvátkám, zablokovali těžkooděnci přístup k domu a směřovali fanoušky dál. Počet policistů, kteří přesun fanoušků sledovali byl zhruba stejný, jako právě fandů Hradce. Až na drobné potyčky mezi těžkooděnci a fanoušky proběhl přesun naší části bez újmy na zdraví nebo na majetku Co se dělo dál už jsem nesledoval, mazal jsem domů, jelikož nemám vycházky, tak aby nebyl průser.

Foto:

Rákosníček na cestách, aneb jak jsem se účastnil 114. Otevírání lázeňské sezóny v Lážních Bohdaneč

Dne 30.4. 2011, což byla sobota, jsem vyrazil za kultůrou a užitečným naráz. Na otevírání lázeňské sezóny prodávala ve svém stánku ručně zdobený textil a já tam mazal za účelem, domluvit se co a jak ohledně jejího e-shopu na www.matajula.cz popřípadě ještě něco vymyslet k další propagaci. Cesta do Lázní Bohdaneč však dopadla dosti drasticky. Lázeňské město si totiž na otevírání sezóny obědnalo velice malý počet trolejbusů a proto se stávalo, že na zastávkách lidé čekali i víc jak hodinu na například 5tý trolej. V ten den se naše hromadná doprava proměnila opravdu v hromadnou a pokud se nepoštěstilo, že by někdo vystoupil, neměli jste u Globusu a dále šanci nastoupit. Mě osobně se podařilo ulovit až 4. trolej a to jsem ještě mazal kus pěšky, abych nečekal na zastávce s těma davama.

Po příjezdu do Bohdanče jsem naklusal do parku který patří k lázním a co se nepoštěstilo? Právě včas na vystoupení Ondřeje Havelky a a jeho Melody Makers, kteří vytvořili úžasnou stylovost lázeňského prostředí a navodili atmosféru minulosti, do časů „zlaté éry lázeňství“, kdy se po kolonádě procházely dámy s paraplíčky a pánové se zdravili lehkým ukloněním hlavy a smeknutím klobouků. Nikdo nebyl ošizen o pořádnou porci zážitků. Pánové se mohli nechat unášet přehlídkou historického spodního prádla, ale i dámy, které se mohly podívat, jak se podávaly procedury v minulém století. Děti si zasoutěžili v čarodějnickém klání a vydováděli se na zajímavých aktrakcích.

K vidění byla i přehlídka historických vozů značky Aero , tak zvaná „Ajrovka“, stylově oblečené dámy a pány do starých oděvů, kteří neustále promenádovali po kolonádě, četníky, tak jak by je mohli pamatovat naši pradědové a hojné množství stánku ať už se suvenýry nebo s nějakou tou ukázkou řemesla.

Odpolední akci ukončila cimbálovka Medicimbal, která udělala famózní tečku za odpoledním programem.

Rákosníčkova honba za prací.

Zoufalost a bezmocnost, to mě provázelo nadále při hledání práce. Však kdo hledá taky poznal…my se vám ozveme, zařadíme vás do výběru, a další hromada jiných slibů a nadějí. Ale i tak, těch nabídek je tak málo, že by se daly spočítat na prstech ruky. Ano, na makléře a jiné takové…to narážíte pořád a všude, ale to není práce pro mne. Už jsem něco podobného dělal a není to tak růžové, jak si každý myslí. Je to o známých, kontaktech atd, ale taky o vnucování se a nabízení všeho možnýho a to je mi proti srsti. Sám nesnáším, když mě někdo na ulici zastaví a začne mi cpát nějaké věci. Navíc z obchodního hlediska…prodávat na ulici je už známka zoufalství, páč ten kodex úplně padá a vy tak nemáte ani pevnou půdu pod nohama, jako třeba v kanclu nebo někde v soukromí. Co se však povedlo sousedovi je to, že narazil na jakousi firmu, co dělá litinové odlitky atd. Prostě na práci na slévárně. Když tam minulé pondělí jel, volal mi po cestě, jestli bych to bral taky, kdyby tam ta možnost byla a tak jsem neváhal a kývnul na to, protože ta zoufalost s nezaměstnáním už mě vážně užírala.

Samozřejmě bylo jasný, že budu dojíždět, že to není zrovna za rohem a taky že práce na slévárně má svá rizika a není zrovna lehká, ale tohle vše šlo stranou, protože ten job prostě potřebuju. Když mi pak volal, že druhý den tam mám jet taky, nevěřil jsem tomu, že to výjde, už jsem ani nedoufal, že snad ještě letos najdu něco trochu kloudného, ale když to nezkusím, tak to nezjistím. A tak jsem se na druhý den vydal směr Týniště nad Orlicí do slévárny Elitex, abych zjistil na čem jsem. Soused od tama dojel plnej dobrých myšlenek a úplně zářil, což mi nějak sebralo obavu, že by to snad nevyšlo, ale ne úplně. Při příjezdu jsem musel za výrobním ředitelem, který nepůsobil nějak příjemně, ale nepátral po kravinách a šel k věci. Vysolil co nechce a co chce, jestli to je jasný, a jestli nebude něco v cajku tak půjdu, což mi bylo jasný, takže se zbytečně unavoval, ale to je jeho práce. Poslali mě za mistrem, aby mi ukázal provoz. Když jsem vešel do těch dveří a uviděl tu halu, přišlo mi, že jsem se narodil do jiné doby. Provoz silně zastaralý, bordel nehoráznej, ale tak co by jste na slévárně čekali, že se tam dá jíst ze země??? To zkuste, žejo, ale neručim za kvalitu jídla =D. Ukázal mi co bych dělal a poslal mě na osobní, aby mi dali papíry na prohlídku a jestli chci, že můžu od prvního nastoupit, když to budu mít vyřízený. Nebylo na co čekat a začalo se činit. 3li jsme tedy se sousedem na prohlídku, což byla docela pruda. Rentgen plic, na ušní a ještě na prohlídku k obvoďákovi…to nás stálo 600,- a 2 hodiny na poliklinice.

Co se dalo dělat, prohlídka byla třeba a tak jsme museli vydžet. Když to bylo vyřízené mazali jsme zase zpět do kolbenky, aby se to tedy dotáhlo do konce a my tak mohli od 1.3. nastoupit. Tam na nás zírali jak na boží zjevení, páč asi nečekali, že to budeme mít tak rychle oběhaný a vyřízený, ale tak na co čekat? Oni by pak nemuseli čekat na nás a to by byla docela škoda, když už tady ta možnost byla. Když to bylo všechno vyřízený, naklusali jsme za mistrem a ten nám tedy oznámil 1.3. nástup na ranní. Největší srandu měl z toho, že čumíme jak telata na píchačky =D, ale ani jeden z nás se s tím ještě v praxi nesetkal a tak došlo i na proškolení, jak se s oným vehementem zachází =D. Pak už zbývalo jediné….zapít úspěch =).

Noooo a zítra se dozvíte, jaké to bylo první den v kolbence a další dny.

Rákosníček v Ikey.

Dneska vám rákosnickej zavítal do Brněnské Ikey a tímto jí neudělá nějak valnou reklamu,. Nejde ani tak o obchod jako takový, ale spíš o restaurační zařízení, které k němu přiléhá a je tak nějak asi vyhlášené. Dneska jsem byl v Brně za přítelem Láďou, že mu zase s nečím helpnu a když byl čas oběda, došlo na řešení kam na něj. Jelikož jsme potřebovali ještě 4 poličky a ty měli zrovna tam, tak kam jinám než do Ikey. Za úkol bylo však ještě zahnat hlada a tak jsme se nejdřív stavili v restauraci, která skovuje v Brněnské Ikey. Na výběr tam bylo ze čtyrech dlabadel, ale mě zaujal jen smažák a brambory, nebo hranole. Nechtěl jsem si vymýšlet a tak jsem zvolil variantu brambor, jenže tím jsem učinil osudovou chybu. Brambory mám rád, ale tohle….to se nedalo ani k bramborám přirovnat. Ano, tvar, barva, chuť, dejme tomu, to by odpovídalo, ale brambory nemastné, neslané a hlavně studenější než ten smažák, to mě vážně dostalo.

Při prvním zakrojení jsem pozoroval dovařenou, ta by ušla, ale co jsem nacpal bramboru do kušny, tak jsem pochopil, co jsou to brambory alá Ikea. Bez chutě, to jako po kmínu nebo třeba alespoň soly. Na talíř mě přistály 4 brambory, vcelku a to jak spadli do hrnce, tak i ke mně na talíř. Sůl, to je v Ikey asi Španělská vesnice, protože o ní brambory ani nezakoply. Sůl prostě není a nebyla. Smažák, jídlo na kterém není co zkurvit, říkal jsem si, ale taky to tak bylo. Jediný sýr byl vážně dobrý, když pominu betonovou strouhánku. Jinak by se mu nedalo nic vytknout. Joooo, mohl by být táhlí a teplý, ale byl alespoň trochu, což se o bramborech říci nedalo. Ty byly doslova studené jako psí čumák. Tak ono co by jste chtěli, jídlo máte vcuku letu, ale za 70,-, to by mohlo být alespoň slané a teplé.

Snad někdy příště