Zoufalost a bezmocnost, to mě provázelo nadále při hledání práce. Však kdo hledá taky poznal…my se vám ozveme, zařadíme vás do výběru, a další hromada jiných slibů a nadějí. Ale i tak, těch nabídek je tak málo, že by se daly spočítat na prstech ruky. Ano, na makléře a jiné takové…to narážíte pořád a všude, ale to není práce pro mne. Už jsem něco podobného dělal a není to tak růžové, jak si každý myslí. Je to o známých, kontaktech atd, ale taky o vnucování se a nabízení všeho možnýho a to je mi proti srsti. Sám nesnáším, když mě někdo na ulici zastaví a začne mi cpát nějaké věci. Navíc z obchodního hlediska…prodávat na ulici je už známka zoufalství, páč ten kodex úplně padá a vy tak nemáte ani pevnou půdu pod nohama, jako třeba v kanclu nebo někde v soukromí. Co se však povedlo sousedovi je to, že narazil na jakousi firmu, co dělá litinové odlitky atd. Prostě na práci na slévárně. Když tam minulé pondělí jel, volal mi po cestě, jestli bych to bral taky, kdyby tam ta možnost byla a tak jsem neváhal a kývnul na to, protože ta zoufalost s nezaměstnáním už mě vážně užírala.
Samozřejmě bylo jasný, že budu dojíždět, že to není zrovna za rohem a taky že práce na slévárně má svá rizika a není zrovna lehká, ale tohle vše šlo stranou, protože ten job prostě potřebuju. Když mi pak volal, že druhý den tam mám jet taky, nevěřil jsem tomu, že to výjde, už jsem ani nedoufal, že snad ještě letos najdu něco trochu kloudného, ale když to nezkusím, tak to nezjistím. A tak jsem se na druhý den vydal směr Týniště nad Orlicí do slévárny Elitex, abych zjistil na čem jsem. Soused od tama dojel plnej dobrých myšlenek a úplně zářil, což mi nějak sebralo obavu, že by to snad nevyšlo, ale ne úplně. Při příjezdu jsem musel za výrobním ředitelem, který nepůsobil nějak příjemně, ale nepátral po kravinách a šel k věci. Vysolil co nechce a co chce, jestli to je jasný, a jestli nebude něco v cajku tak půjdu, což mi bylo jasný, takže se zbytečně unavoval, ale to je jeho práce. Poslali mě za mistrem, aby mi ukázal provoz. Když jsem vešel do těch dveří a uviděl tu halu, přišlo mi, že jsem se narodil do jiné doby. Provoz silně zastaralý, bordel nehoráznej, ale tak co by jste na slévárně čekali, že se tam dá jíst ze země??? To zkuste, žejo, ale neručim za kvalitu jídla =D. Ukázal mi co bych dělal a poslal mě na osobní, aby mi dali papíry na prohlídku a jestli chci, že můžu od prvního nastoupit, když to budu mít vyřízený. Nebylo na co čekat a začalo se činit. 3li jsme tedy se sousedem na prohlídku, což byla docela pruda. Rentgen plic, na ušní a ještě na prohlídku k obvoďákovi…to nás stálo 600,- a 2 hodiny na poliklinice.
Co se dalo dělat, prohlídka byla třeba a tak jsme museli vydžet. Když to bylo vyřízené mazali jsme zase zpět do kolbenky, aby se to tedy dotáhlo do konce a my tak mohli od 1.3. nastoupit. Tam na nás zírali jak na boží zjevení, páč asi nečekali, že to budeme mít tak rychle oběhaný a vyřízený, ale tak na co čekat? Oni by pak nemuseli čekat na nás a to by byla docela škoda, když už tady ta možnost byla. Když to bylo všechno vyřízený, naklusali jsme za mistrem a ten nám tedy oznámil 1.3. nástup na ranní. Největší srandu měl z toho, že čumíme jak telata na píchačky =D, ale ani jeden z nás se s tím ještě v praxi nesetkal a tak došlo i na proškolení, jak se s oným vehementem zachází =D. Pak už zbývalo jediné….zapít úspěch =).
Noooo a zítra se dozvíte, jaké to bylo první den v kolbence a další dny.
