Tak jak jsem uváděl v otázkách, tak teď plním slib, že výjde článek o mé jedné strátě. Tady ho máte =)
Jednoho léta jsem byl na táboře. Táborů jsem moc nezažil, ale tenhle stál opravdu zato. Skvadra lidí tam byla naprosto úžasná, ať už vedoucí, nebo děcka samotný. Jednoho dne jsme se měli účastnit jedné soutěže, ale mě se popravdě nechtělo. Ono se taky není čemu divit. Den předtím nás potkala soutěž „Kdo nasbírá první dva 10litrové kotlíky borůvek dřív“, což byl mazec, protože jsme se sesypali na jednu stráň a tam dřepěli několik hodin. Ten den by jsme si mohli otevřít i Job s prodejem borůvek, protože jsme jich měli opravdu kvantum, skoro 50 litrů. Bylo to děsný, ale knedlíky byli pak dobrý. No a druhý den jsme měli na programu zase něco.
Tentokrát však něco s větší pohybovou zátěží. To by ani tak nevadilo, kdyby se však nerozležely nohy z předchozího sběru. Protestní akce neuspěla a tak jsme se museli přemoct a vyrazit na onen závod. Cíl byl jednoduchý. Doběhnout v nejlepším čase a splnit všechny úkoly, co nám na trati pripravili vedoucí. Na startu jsem byl někde u konce, pouštěli nás asi po minutě a půl, abychom se třeba někde moc nepotkávali. Podle toho co jsem věděl, že je na trati za úkoly jsem usuzoval, že by to mohlo bít v pohodě a že bych mohl urvat i nějaký ten úspěch. Běh nebyl nejhorší a s tou zručností to taky ušlo. Když jsem vyrazil na trať, ještě pořád jsem si říkal, že to snad odejdu pěšky, protože mě ty třísla vážně táhli, ale nakonec jsem to rozhejbal a šlápnul do tempa. Cesta byla vyznačená žlutýma fáborkama, takže bylo i krásně vidět, kudy kam. Asi na 3tím stanovišti mi vedoucí řekl, ať máknu, že mám zatím super mezičas a tak jsem zabral. Běžím, běžím, už mi začalo připadat, že to je věčnost, když najednou jsem ztratil trasu.
Fáborky byli někde v řiti a já v ten moment taky. Nezazmatkoval jsem a vrátil se několik set metrů zpět. Po cestě jsem zmerčil další fáborek, byl žlutý, hurá a vesele dál. Asi po 20 minutách docela svižného běhu jsem ale začínal strácet dech a tak jsem říkal „seru na to, prostě první nebudu“ . Po chvilce chůze mi však přišlo něco divné a to fakt, že jsem už hoooodně dlouho nepotkal žádné stanoviště s úkolama a hlavně jsem neviděl ani nikoho, kdo by běžel ještě zamnou. „Ty vole, jdu po žlutý, tak jdu dobře“ řekl jsem si a tak jsem pokračoval vesele dál. Po cestě jsem našel i nějakou tu houbu, tak jsem je z recese sebral a že je vemu sebou. Asi po dvouch hodinách mě došlo, že jsem totálně v prdeli, že ta trasa, co si jí štráduju, asi nebude zrovna ta pravá, jenže kudy z toho? Tak jsem se tak nějak zorientoval a zkusil se vrátit zpět. Taky jsem zjistil, že ty fáborky jsou sice žluté, ale ne krepové, jak jsem měl na vědomí, ale gumové, což znamenalo potvrzení mého problému. Tyhle fáborky patřili lesákům, aby věděli, kudy mají tahat dřevo složiště a ne značit cestu naší soutěže. Na to jsem však ani nepomyslel a tak jsem celou cestu, co jsem se poprvé ztratil, šel úplně blbě. Čekala mě cesta zpět, bylo mi jasný, že už vyhraju tak suchý z nosu a tak jsem šel po svých. Bylo vedro jak kráva a já měl žízeň, že bych se o ní mohl opřít.
Naštěstí na Šumavě není ještě tak špinavá voda a tak jsem se rozhodl, že v jednom z potoků se prostě napiju, i za cenu že se třeba poseru. Voda byla krásně čistá a ledová, takže osvěžení bylo nádherné. Polil jsem si triko, namočil kšiltovku a vyrazil dál. Uběhlo zase několik minut, možná i hodina, když jsem narazil na cestu. Byla to taková ta asfaltobetonová cesta, nebo co to je za matroš, jak bývají na horách. Samej výhol, sem tam i nějaký ten koňský koblih, dal jsem se tedy po cestě, předpokládaným směrem k táboru. Asi za dvě hodiny, jsem ale došel na konec, který vedl zase do lesa a navazoval na klasickou lesní cestu.
Byla široká, se stopama po pneumatikách traktoru, takže nějaka civilizace tady bejt musí, alespoň někdy. Šel jsem tedy dál, však už se to víc posrat nemohlo. Po další docela dlouhé době, co jsem putoval lesem už jsem snad nevěřil, že se někdy s téhle šlamastiky dostanu, ale co se nestalo? Slyšel jsem nějaký hlahol z lesa. Říkám si, „dobrýýýý, tady to žijéééé“, a tak jsem mazal dál a čučel kolem sebe, jestli někoho neuvidim. Hlahol se však začal měnit na nějaké zvuky, ale tak v lese, to je zvuků, tohle vypadalo jak když pila zařízne a hned chcípne. Kdybych potkal lesáky, zeptám se kudy pryč a nebo ať mě pak vemou sebou, jenže já žádný neviděl. Ani lesáky, ani jiný lidi, ale ty zvuky tam byli pořád. Tak jsem mazal cestou dál, až na další konec. Ten vysvětlil ty zvuky. Na konci cesty byla obora a ten nádherný 3 jeleni a řvali si to na sebe, jak chlapi u mariáše.
Došlo mi, že se ženu za něčím, co mi teda nepomůže, ale pohled to byl hezkej. Je ale fakt, že potkat bych se s nima nechtěl protože v tu dobu byl ten jelen i s parohama snad vyšší jak já a vypadal docela nasraně. Tak jsem mazal podél ohrady zase dál. Už mohlo být dost po poledni, když jsem narazil v lese na jeden zajímavý jev a to patník. To jsem ještě v lese neviděl, tak mi to přišlo divný, ale tak byl bílej a nahoře červenej, to asi zase něco značí. Když jsem došel až k němu, poznal jsem že značí. Ná mé straně CZ, na straně druhé A. Trvalo mi asi 5 minut, než mi došlo, co to je. „Ty krávo Járo, já jsem na hranici“, prolítlo mi hlavou, když mi celá ta věc začala docházet. Co budu proboha dělat? Ptal jsem se sám sebe a chtělo se mi řvát, protože jsem toho měl už plný zuby. Vedro takový, že i mouchy chcípaly za letu, žízeň zase jak Polskej zájezd a cesta někde v Prdelově Lhotě. Taková prekérka, nikde nikdo, nikde nic, tady chcíp pes, až teda na ty jeleny. Tak jsem se otočil a šel zase zpět. Sice nevim kam, když jsem ani nevěděl, kde jsem, ale prostě tam tím směrem co jsem přišel.
Zase taková štreka, mě z toho snad jebne. Když jsem se dostal až na úroveň toho potoku, zase jsem se napil, protože to se fakt nedalo. Opláchnul jsem se a pokračoval dál. Po nějaké době chůze jsem to už vzdával a plánoval, jak budu kempit v lese přes noc. Neměl jsem ani tucha kde to vlastně jsem, jen co jsem věděl, že ten potok jsem potkal na stejném místě, takže zpět jsem šel opravdu po stejné cestě. Alespoň něco potěšujícího. Bylo asi 5 hodin odpoledne, možná dýl, když jsem se nějakým zázrakem dostal k tahu mezi Lipnem a Rakouskem. V tu chvíli mi bylo, jako bych našel poklad. Po tý cestě se už dostanu, ale to je na Frynburk ještě 10km a to asi zdechnu. Tak jsem se odvážil a začal stopovat. Asi po půl hoďce mi zastavil jeden chlápek, docela pohodář, kolem 50 let, v BMW s klimatizací. Tak jsem mu to vyslepičil, co se mi stalo, že jsem ani nevim kde a že se potřebuju dostat zpět do tábora, ale že nevim kde to přesně je, jen vim, že je to v lese, kousek od přehrady. Lámanou Němčinou a Češtinou mi řekl, že mě hodí na nedaleké odpočívadlo, že tam chlap v budce, co tam měl kiosek, bude určitě vědět. V autě bylo až na kožený sedačky úplně nádherně. Krásný chládek, pohodlíčko a hlavně jsem nemusel dupat pěšky. Za necelých 5 minut jsme tam byli a chlapík v krámku mě přeložil do svého auta a hodil mě až do tábora. Tam jak na svini nikdo nebyl, jen kuchařka. Táhli k vodě, takže buď si tam dojdi a nebo tady na ně počkej. Tak jsem chlapa poprosil, jestli by mě nehodil alespoň dolů na cestu, že tam už trefim.
„Ty krávo, Hyhla se nám našel“ zněla slova, když mě zmerčili, že si to kráčím zanima na pláž. Vedoucí mě přivítal se slovy „No ty vole, kde seš? Už jsme chtěli volat policajty, že jsi se někde ztratil“, nacož jsem mu odvětil „ty vole, já jsem se taky ztratil“. Jirka Kavalír, náš vedoucí, co s náma jel z Chrudimě na to dodal „Já to věděl že se vrátí, on je kluk šikovnej“. Posléze se ke mně sesypal celý tábor a začalo dlouhodobé vyprávění, Jak se Rákosníček nelegálně opustil ČR a to o tom ani nevěděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat